Článek
Největší dům na náměstí. Prosklené těžké dřevěné dveře.
Za těmi dveřmi sedí na staré, možná rozvrzané židli člověk. Muž. Velký muž s hrbem. Vždy černě oblečen, u pasu visí řetěz, na jeho konci staré hodinky ovšem zastrčené v kapse. Přes tělo nosil velkou černou koženou brašnu.
Celé dny tu sedí, jako by hlídal celý starodávný dům. Nikdy nemluvil. Nikdy nikomu neublížil. Nikdy po nikom nic nechtěl. Přesto jsme se ho báli. Jen do té chvíle, než mi maminka objasnila jeho tragický osud.
Býval letcem za druhé světové války. Letadlo bylo sestřeleno, on přežil, ale následky má na celý život. Dříve sedával před dveřmi. Lidé ho však uráželi, děti mu nadávaly , házely po něm čímkoli.
On si nikde nikdy nikomu nestěžoval. Statečně snášel svůj úděl mrzáka. Nikoho neměl.
Bylo mi ho strašně líto. Lítost se snoubila s obdivem jeho člověčenství. Začala jsem ho zdravit, někdy jsem na něj promluvila. Snad pochopil, že si ho vážím.
Ještě dnes mne přepadá dojetí.
