Článek
,,Pohni! Přidej! Šlápni na to pořádně! Asi máme potíž, začínám mít strach, to bych nečekala, to mne nenapadlo, že… “ S bicyklem jsem vyrůstala odmalička. Jako párletá jsem se vlastním úsilím naučila, přesněji dotloukla k schopnosti jízdy na kole. Celý den jsem vytrvale a statečně nasedala a padala a nasedala a padala a … pořád x- krát dokola zkoušela udržet se na těch dvou kolech spojených pode mnou a konečně s cílem šlápnout a aspoň o kousek se posunout o pár cm a pak pár metrů dál kupředu. Pak už jsem bez kola neudělala venku ani krok, tak mne i všichni vnímali a znali. Výlety na kolech s kamarádkou jako studentka byly na denním pořádku. Tehdy jsme si vyrazily na hrad v kopcích. Do kopce to byla fuška, proto jsme si šly odpočinout a osvěžit se do malé hospůdky. Tam se k nám přimotali dva dospěláci, kecali, vtírali se vtipy, oblbovali, objednávali…, znáte to. Po chvíli nás to přestalo bavit, ahoj a jaly jsme se sjet ten drsný kopec od hradu dolů do města. Cestu nám však zatarasili ti dva neznámí sedící nyní v autě a pokřikující na nás, ať jedeme s nimi, kola dají do kufru. Šláply jsme do pedálů ze všech sil a snažily se ujet někam, kam auto nemá šanci. To se sice po různých lesních a polních cestičkách podařilo, ale v závěru nás opět čekali na obyčejné komunikaci. Strhly jsme své oře do pole a štěstí nám přálo: nedaleko jsme spatřily jakýsi statek. Bouchaly jsme na vrata, až konečně vyšel starší muž, kterému jsme svěřily svůj problém a strach. Pomohl. Na svém kole nás vyprovodil až na hlavní docela vzdálenou cestu. Roztřesené, ale šťastné jsme mu děkovaly, vrátily se domů a další výlety jsme již nepodnikaly zbrkle a nepromyšleně. Opět- další důležité poučení.
