Článek
To chce klid, vážení
Pohlídej mi, prosím tě, třídu, zajdu si na kafe, jo? Nebo jdeš se mnou? Tak fajn, za chvíli jsem zpátky.
Aby z mládeže nebyli kulturní barbaři, párkrát nás školní autobus doveze do divadla za účelem literárního vyžití. No, mnohdy to vypadá spíš jako hlídání divé zvěře.
Chvilka klidu v tiché divadelní kavárničce neuškodí, ale nervy nezklidní.
Nikdo tam kromě číšníka přemýšlejícího kdoví o čem a soustředěně leštícího skleničky není. Přejete si? Presso s mlékem.
Jdu se zaparkovat k jednomu naleštěnému stolečku s naleštěným popelníkem. Vaše káva, prosím. Zapomněl cukřík, pro ten jsem si došla.
Všechno by bylo jinak, kdyby nad barem nevisela od stropu zavěšená malá televize, která snímala právě probíhající děj na jevišti v sále. Hledím na obrazovku a zároveň roztrhávám malé sáčíčky s cukříkem a rádoby inteligentně vsypávám obsah do kafíčka. Strnu! Co to dělám? Já ten cukřík sypu do popelníku! Snad si toho číšník nevšiml!? No, pro další sladidlo si podruhé nejdu, mohl by mít ze mne o mne strach! Vyvstal problém, jak zakamuflovat tu hromádečku v popelníčku? Jediné řešení, které mne napadlo, bylo natrhat ty malé sáčíčky od cukru na tu hromádku v čistém popelníčku. S přestávkou mezi jednáními se nahrnula do kavárny část žáků a pedagogů, takže ze mne trapas opadl.
Soustřeďte se, paní U(čitelko).
