Článek
Uklízečka nejsem
To je tvoje uklízečka? Hlupák a hloupá otázka. Nesnáším ho, a ještě ho ani neznám, vidím ho poprvé. Byl to kámoš mé kamarádky a spolustudující, které dnes pomáhám (očividně i on) s úklidem jednopokojového bytečku, který jí koupily rodiče, aby měla své soukromí ke studiu. No a já šla s ní, abych jí pomohla s mytím, zařizováním, s nábytkem a tak. Vlastně tam žádný nábytek nechtěla, jen velké houpací křeslo, takže asi taková šmajchlcimra. Její vkus se mi líbil, byl zcela odlišný od mého, potrpím si na věcičky, blbinky, doplňky, nevadí mi kýče, zkrátka, když se mi něco líbí, tak to musím mít, jinak „bez toho nemůžu žít“.
Pěkná hloupost, že? Ale už jsem taková od narození, určitě, neboť jsem velká sběratelka všeho možného, takže můj obytný prostor se tím zmenšuje, ale vrstva prachu se zvětšuje, no co, zato u mne najdete snad všechno nepotřebné k životu, ale i věci zásadní, jako např. jehla a nit.
Nenápadně jsem zaostřila zrak na toho jejího nezdvořáka, asi přítele, to se jí pak zeptám. Jak ho vidím já: je moc pěkný, obličej, nos, vlasy trochu delší pod uši, ty má taky pěkné, tak akorát, žádné plachťáky. To triko mu sluší, rifle bezva, a to už stačí! Abych se náhodou nezamilovala! Ne, nazval mne uklízečkou! Tak beru kýbl s hadrou a jdu vytírat, nebo jen jako, jinak pozná, že furt na něj čumím, a čím víc chci být nenápadná, tím víc jsem nápadná.
Dáme kafe a pauzu, jo? Proč se ptá mne? Je to její pokoj! I on!
Tehdy bych nevěřila, že se návštěva změní ve vztah, krásný, pro mne určitě, nic však netrvá věčně, studium se neodbytně mezi nás vplížilo a láskyplné schůzky snížilo. Tak tomu tehdejší čas chtěl, on mne rád měl, já taky a zůstala jen úsměvná, milá vzpomínka.
