Článek
4. třída. Vyučování. Ruština. ,,Proč brečíš?“ ,,Paní učitelko, já nevím, jak se píše malé b.“ ,,Měla ses doma naučit, věděli jste, že bude testík na krátké větičky.“ ,,Já jsem se učila, ale teď nevím.“ Zmocnila se mne panika, že to nenapíšu, že dostanu pětku, že… Ten diktátek byl samá díra. Tam právě chyběla ta písmenka. Ostatní žáci už vstávali a se sešity šli ke stolu, kde paní učitelka zkontrolovala správnost napsání. Jen já bych radši utekla. Pomalu vstávám ze židle, když najednou na mne mává spolužák. Rukou napsal ve vzduchu takovou kličku s nožkou nahoru. Pochopila jsem! Rychle jsem na prázdná místa dopsala právě tu kličku s nožkou. Radostně běžím k tabuli. ,,Diky,zachránil jsi mne.“ Usmívám se na kluka, který patřil mezi ty slabé, slabší žáky. Byl to takový ranař, pořád nějaký problém, rodiče na třídní schůzky nechodili, jemu špatné známky ani dvojka z chování nevadily, prostě takový prostý, ale přitom přirozeně chytrý kluk. V dnešní hektické době by ho zřejmě sociálka strčila do nápravného ústavu- zařízení. Tehdy jsem změnila názor na něj, dokonce jsme s ním my holky začaly kamarádit. Nejde zařadit člověka do nějaké skupiny jen proto, že nemá značkové oblečení a nejezdí k moři.
Dodnes si tu situaci vybavuji, někdy srovnávám s chováním podobných jedinců, kteří někomu v nesnázích pomohli. Ano, v nouzi poznáš člověka.
