Článek
Ta sedla! Druhou bych snad nepřežila?! Ano, trefili jste se, sedla facka na mou tvář, která ihned začala měnit barvu jako chameleon, nebo chobotnice, nebo…, to už stačí, určitě si to dokáže představit každý na mém místě. Proč padla? Za co padla? Nazvala jsem spolužačku přezdívkou, kterou fakt neměla ráda. Ale nevarovala nás tehdy na školním výletě v lese. Přezdívku měl snad v mládí, možná i ve stáří, každý. Nebudu tedy radši žádnou uvádět, aby mne neuvedla do rozpaků a snad i k smíchu při vybavení si jejich nositelů.
I já jsem měla přezdívku, jenže tady se jednalo o domácí jméno, pod kterým mne kámoši neznali. Scházeli jsme se v parku, několik schůdků vedlo k lavičkám, kde jsme sedávali, vykládali, něco řešili většinou po setmění, ale já musela být v osm hodin doma. To se nedalo někdy stihnout, znáte to, najde se téma, kdy zapomenete na čas. A co se mi jednou stalo? Prostě čas poskočil k osmé a já jsem už měla být doma. Cestička parkem byla sypaná kamínky, které při chůzi po nich pěkně křupaly. Ten zvuk šlépějí po nich projel klidem večera. Táta! Průšvih! Taťka zaslechl hlasy a zeptal se, jestli tam nejsem, ale použil právě to mé domácí jméno. ,,Ne, tady nikdo toho jména není, klidně vám posvítím," ochotně se nabídl kamarád a zapálil sirku. V jejím světla mě otec jasně uviděl. ,,Jdeme domů," zavelel a já sesedla z klínu svého kluka a vystoupala na tu uličku z kamínků. Ale i kdyby mne neviděl, vyčenichal by mě náš psí mazlíček. Co mne čekalo? Domácí pobyt na dobu ? to už nevím, je to dávno.
Své vzpomínky mám ráda, nikdy nevybočily z normy slušnosti. Nyní si je ráda oživuji a vžívám se do času dávno prožitého.
