Článek
Čím víc poznávám lidi, tím víc mám ráda zvířata. Je to pravda. Kdo vás upřímněji přivítá než zvířecí mazlíček, přítel, kamarád do nepohody, huňáč, ňufínek, bobeček, miláček… zkrátka „němá“ tvář? Dovolím si věřit, že to tak vnímáme a máme všichni NORMÁLNÍ lidi! V tom případě je svět v pořádku (kéž by)!
V případě mého zážitku fakt nevím, kdo byl na vině. Jednoho krásného prázdninového dne jsem chytla svou praštěnou náladu, i rozhodla jsem se navštívit své kamarády v jistém asi 60 km vzdáleném městě. Stopem, jak jinak tehdy, nemám čas hledat a pak ještě čekat na nějaký meziměstský DP. Nikdy nestojím na krajnici dlouho, spíše řidiči šlapou na brzdy. Přiznám se, že někdy mi je řidič něčím nesympatický, v tom případě mám cestování s přesedáním, s přestupem. Tehdy ušel v mém měřítku sympatičnosti, a tak byla jízda bez přestupu. V cíli vystoupím, nic neznamenající úsměv, bouchnu dveřmi a dál už pěšky až k domu mé „oběti“. Byli tam dva kámoši, jedna ne zrovna příjemná ženština a jedno spící mimino. Ti dva projevili upřímnou radost z mé přítomnosti, hned hostili, chystali, povídali…, a to byla ta chyba! Kdybych to tušila, nikdy bych tam nejela! V tom bláznivém kecání a úsměvném povídání totiž zapomněli na rybičky v akváriu, které právě zahřívali na správnou teplotu. Zahřívali déle, než bylo nutné. Rybičky se uvařily. No a když si kámoš uvědomil skutečný čas, bylo pozdě. Chuderky skončily v záchodě. Omluvy nestačí, nevyváží ztrátu vodních živočichů.
Dodnes je mi to líto, i když někdo by jen mávl rukou.
Nemám proto od té doby ráda předem neohlášené návštěvy a příchody, nesnáším „přepadovky“!
