Článek
Jé, kdo to je?
Jedu na kole z práce ve své zoufalé podobě. Mám dvě podoby, zoufalou, vystresovanou z práce, ta druhá je pěkná, líbivá, žádoucí, ale až po uklidnění doma v koupelně. No a v té blbé podobě vidím svého miláčka jít a vesele se bavit s vysokou, štíhlou, dost pěknou mladou ženštinou v dlouhém růžovém plášti. Poháním mého „oře“ k větší rychlosti, neboť v zoufalé podobě se fakt nemíním nikomu představovat! Jak se ho mám večer na rande nenápadně zeptat na onu neznámou osobu, abych nevypadala jako stíhačka?
Zbytečné je řešit něco dopředu, protože se většinou mnoho malých i velkých situací, záležitostí a zdánlivě vážně vypadajících blbostí vyřeší samo. Večer přinesl nečekané, ale uklidňující vysvětlení. Hned mi hlásil, že potkal sestřenici, ona že tu studuje a že nás zve k nim domů, abychom si pokecali. Slyšeli jste? Ne? To mi kámen tehdy spadl ze srdce. A věřím, že to v onu chvíli slyšet bylo!
I kdyby to pravda nebyla, nemá cenu se trápit pochybnostmi.
