Článek
„Máš štěstí! Ještě dvě minuty a měla bys čárku.“ Stála nahoře na schodech, v ruce hodinky, ve druhé tužku a papír. Ano. Tak začínalo každé ráno pracovního dne, nerv hned od rána, ale tím to nekončilo. Nevěděli jsme minuty ani hodiny, kdy se nečekaně objeví ve dveřích pracovny a zadá další nesmyslné úkoly, povinnosti atd., jen aby nám, tedy některým vyvoleným ne, osladila směnu, den, týden, měsíc..... Nevěříte? Věřte. Kdyby mi to někdo vyprávěl, taky bych nevěřila. S takovým „přátelským“ přístupem ke kolegům se však všude nesetkávali. Stojí za to podotknout, že každá byť sekunda zpoždění byla oceněna finančním minusem různé hodnoty. Ovšem bylo by bláhové si myslet, že po převratu se převrátilo i myšlení lidí k lepšímu. Kdepak! Řada občanů na svých dřívějších postech setrvala, ba ještě povýšila a patřičně přitvrdila. Kdo řekl: „Největší katastrofa ve vesmíru je srážka s blbcem?“ (Dovíte se na konci textu.)
Do práce mne každé ráno vozil přítel, uklidňoval mě, ale mne tížil obrovský nervový balvan v žaludku. Když jsem otěhotněla, neodvážila jsem se to sama sdělit šéfce. Neměla vlastní děti a vyžívala se v deptání jí podřízených právě žen matek. Jeli jsme s mužem sdělit jí tu krásnou lidskou zprávu. Neodvážila se mne dotknout, avšak z jejích očí se dalo mnohé vyčíst. Bodavý pohled, křivý úsměv, ruce do sebe zapletené. Při této vzpomínkové scéně mi stoupá tlak, proto pro tuto chvíli své líčení končím. Chápete, díky.
(Ten moudrý člověk byl Jan Werich.)
