Článek
Písknout na píšťalku nebo na prsty byl častý způsob svolávání dětí domů na oběd, na večeři apod. Proč je nezavolali třeba mobilem? Jo, zavolali by, kdyby nějaký měli! Žádný zatím neexistoval, dokonce ani v Americe! Jen ten telefon na pevnou linku. My jsme ho radši neaktivovali, neboť někteří otravovali i v neděli. Ono to stejně vyjde nastejno, dnes mobily existují, ale nikdo většinou na prozvonění nereaguje, takže lepší je se nerozčilovat a volat z okna. Když se lidé tehdy na něčem domluvili, museli to dodržet, jelikož nešlo jen tak něco zrušit, jedině mezi čtyřma očima.
Mobilní svět se zdokonaluje kosmickou rychlostí, ale tak to je se vším, to určitě souhlasíte. Všechno má své plus i minus. Někdy mám pocit, že se zrychluje i otáčení Země, čím to je? Žijeme jaksi zrychleně, i když ne všude, ale o tom až někdy příště.
V době mého dětství bylo hodně situací, které byly rozhodně pomalejší, lidé pomaleji spěchali, pomaleji si povídali, taky v klidu pomaleji cestovali, prostě pomaleji všechno, a přece se stihlo všechno. Dodnes vidím, jak u dveří zvoní a trpělivě čeká pan pošťák neboli listonoš. Menší usměvavý človíček s černým kloboučkem se šiltem, v černé těžké peleríně s otvory na ruce. Pod ní se skrývala velikááááááánská černá kožená pošťácká brašna plná psaní a psaníček. Cestoval pěšky nebo na kole podle počasí. Nás děti přímo fascinoval povídáním různých pošťáckých příběhů, někdy i rošťáckých.
A nám bylo jasné, čím chceme být!
