Článek
Začnu tím druhým krupobitím. Bylo nečekané, náhlé, husté, rychlé, během chvilky ulice vypadaly jako po sněhové bouři. Během pěti minut opět klid, sluníčko se divilo, proč se divíme, že máme oťukané karosérie. No mne ťukla jen jedna asi třícentimetrová krupka přímo do temene hlavy a fakt to dva měsíce bylo ještě citlivé.
Zato ty první opravdové kroupy měly v průměru 10 až 12 cm a byly ozbrojené bodlinami! Tehdy k večeru horkého dne jsme se vydali na večeři do kilometr vzdálené letní restaurace na občerstvení. Procházkou jsme došli na terasu krytou markýzou. Bylo asi půl šesté, když nastala téměř tma, vichr jako na rozbouřeném moři a smršť obrovských krup. Markýzou prolétaly jako šipky , všichni úprkem dovnitř, z krytí zbyly jen cáry a terasa byla čistá, žádný stůl, židle, sklo, talíře…, zkrátka bleskurychlý úklid. Když děs ustal, byl děs všude kolem. Říčka zasypaná, ucpaná nebývalými kroupami, lidé žasli nad tou spouští, nad holými stromy bez listí i úrody, které stahovali ze střech, jak se dalo. Všechno bylo zničeno, domláceno, rozbito, rozházeno…, k breku.
Nebrečela jsem, jaksi jsem ztuhle stála a jen jsem tiše zašeptala smutnou pravdu: „Země se zlobí…“
(Tato krátká věta říká všechno.)
