Článek
Malý úsměvný zážitek z let studia na gymnáziu
Sedí. Mlčí. Čekají. Čučí do zdi, do prázdna, nebo doblba. Taky sedím, koukám, mlčím, čučím do země. Na lino x let staré. Má stále stejný nelogický motiv. Vypadá jako housenky, které se nikomu nepodaří propojit a vytvořit tak jednu velikou dlouhou, nekonečnou..... No, čekání tady je taky nekonečné. Pokaždé, když tu sedím a čekám na zavolání, snažím se spojit všechny kousky "housenky"a vytvořit dlooooooooouhou housenku alfasamici (?).
Právě se rozeřval malý kluk, který vešel do ordinace se svou matkou krotitelkou. Fakt příjemné, uši si nezacpu, držím Bobříka statečnosti s ostatními v čekárně. Neuteču, jsem přece velká holka, ale na některých čekajících se zračí rozpaky se zaječími úmysly. Teď jsem se přistihla, že se usmívám. Proč? Vracím se v historii do gympláckých let, kdy jsme chodili celá třída na prohlídku na zdravotní středisko, které stálo přímo naproti našeho domu. Najednou všichni měli žízeň, hlad, potřebu na WC apod., takže návrat do školy trval +- dvě až tři hodiny. Párkrát nám to prošlo, ale profáci to prohlédli, nebyli blbí jako my jsme byli chytří, no a zavedli návštěvu lékařů s razítkem, dokonce i s časem příchodu a odchodu zpět do školy. A bylo po flákání se a zameškávání drahocenných informací rozličných předmětů.
Ale studenti jsou šikovní, zase něco pro sebe příjemného vymyslí!
Jo, asi jsem vám zapomněla říct, že to byly povinné návštěvy u oblíbených zubařů!
