Článek
,,Ježek!" vykřikly jsme se sestrou současně. Táta zastavil, schouleného tvorečka nakulil do tašky a odnesl dáááál od cesty. Tady v lesnaté oblasti se pichlavé kuličky vyskytují často, jsou však ve velkém ohrožení. Po zasažení světlem se schoulí a zůstanou na místě, je proto důležité jízdu a komunikaci pozorně sledovat. My, lidé se srdcem na pravém a správném místě, jsme v pozoru stále, ať se jedná o jakékoli zvířátko či velké zvíře. Mám vždycky obrovskou radost v celém těle, to se nedá popsat, jen zažít! Jedno z mých setkání s ježkem bylo v noci. Vraceli jsme se ze zájezdu za hranicemi běžného života. O půlnoci nás bus vysypal na křižovatce našeho města. Hned u prvního domu se u zdi kulatil ježek oslněný světlem autobusu. Chvilku se ozývalo ,,Ahoj!“. Pak se všichni účastníci zájezdu vytratili, každý směrem ke svému obydlí. Ne, tebe tu nemůžu nechat, i když přechod pro chodce je naproti. Měla jsem jen sáček, tak jsem bodlinku nasáčkovala do něho, donesla do blízkého parku, vykoulela jsem ho ven a popřála mu bezpečný život. Fajn pocit. Jednou jsem se vracela ze schůzky pozdě za tmy. U chodníku ležel ježek. Nejevil známky života, asi ho srazilo nebo odrazilo auto. Ať žije, nebo ne, nemůže tu zůstat. Stoupla jsem na zídku a nalámala větvičky lísky za plotem. Udělala jsem z nich jakási nosítka, na ně podebrala bodlináče a přeparkovala ho na naši zahradu. Ještě jsem ohřála trochu mléka (ano, mléko by neměl požívat). Ale určitě se neotrávil, no a ráno už odcestoval někam, nesdělil kam, ale opět mě hřál ten krásný pocit, že to přežil, což byl pro mne největší dárek! Malé ježčí kuličky, které by nepřežily zimu, vozíme do ježčího útulku a na jaře si pro ně jedeme.
V ochraně a záchraně němých tváří stále pokračuji, bohužel nejsem všemocná! Pomáhejme v této bohulibé činnosti všichni! Nic to vlastně nestojí a přitom zachráněný život za to stojí a je tou největší odměnou!
