Článek
Jizvy na duši jsou prý horší než jizvy fyzické, těžko říct, kdy a která víc a déle bolí, i když tu na těle nepřehlédneš. ,,Od čeho máš tu jizvu na zápěstí?" A už se dostáváme určitě do méně či více vzdálené minulosti. ,,Tuhle?" Zalistovala jsem v paměti. To tehdy byli u nás na návštěvě známí, se kterými jsme se občas navštěvovali, většinou při oslavách svátků, narozenin apod. Bezva zábava, bezva pohoštění, čas dobrý, tak jsme se rozhodli, že se půjdeme projít a zaparkovat v pěkné kavárničce. Nápad obyčejný, normální, schválený, jenže tomu ,,mému usurpátorovi" hrklo a že ne, že já nikam nepůjdu, že oni tři se pobaví…, a zamkl mne v kuchyni. Křičela jsem, že na to nemá právo, že je to omezování osobní svobody, ať okamžitě odemkne! Nic. Slyšela jsem jen hlasy na chodbě. Dál jsem nečekala a vší silou jsem pěstí rozbila sklo v kuchyňských dveřích. Co následovalo, nikdo nečekal. Všude začala stříkat krev, na vnitřní straně zápěstí se rozšklebila ošklivá rána. Musela jsem do nemocnice, všichni jsme však měli něco upito, přesto to kamarád riskl a jel se mnou na pohotovost. Zpátky domů mne odvezla sanitka. ,,To je pěkná prdelka," pronesl zdravotník, který mi píchl tetanovku. Pak už si nic nepamatuju, jen deseticentimetrová jizva je důkazem nepovedeného večírku. Měla jsem štěstí v neštěstí, že se nepřeřízla žádná tepna. A poučení? Trávit chvíle jen s příjemnými normálními lidmi!
