Článek
Koleje
„Ahoj, promiň,“ řekl a zcela suverénně vyšel ze sprch, dívčích sprch, podotýkám. Nic nového, dámy nebo páni, zkrátka hygiena je důležitá! Bydlím v pokoji se dvěma studentkami. Pokoj je poměrně velký, a proto neútulný, u každé zdi jedna postel, oprýskané zdi, uprostřed umístěný velký dřevěný, odrbaný stůl, jedno větší okno zvenčí zamřížované. Větrat se nedá, neboť za ním - pod ním venku je stále nějaká parta, řekněme nepřizpůsobivých, kouří, jsou hluční, sprostí. Chvíle klidu znamená, že si zašli do jedné a jediné zde poblíž putiky „na jedno“. Vzápětí jsou ale zpět a pokračují ve svých oplzlostech.
„Jedeš na kolej?“ zeptal se mne vedle stojící a zřejmě na tramvaj čekající již „čtvrťák“. „Jo. A ty?“ „Jo, taky, na návštěvu.“ „Aha,“ špitnu. Nechce se mi rozvíjet ať už jakoukoli rozpravu. Za celý den ve škole toho mám po krk. Asi dvakrát mne na katedře oslovil, normálně, jak to bývá, odkud, kam a tak.
Prošel za mnou vrátnicí, vrátná asi spala, že ho nezastavila a důrazně nepřipomněla, že sem, na křídlo dívčí, nepatří! Pořád se držel za mnou jako magnet. To jsem ještě nic netušila, že jde na návštěvu ke mně. Po chvíli mi to došlo.
„Nech mne! Co děláš!? Pusť mne!“ A další výkřiky nikoho nepřivolaly. „Jsi normální, nech mne?!“
„S tebou to nemá cenu, huso, líbila ses mi.“ To bylo jeho vysvětlení jeho počínání.
Docela ušel, mile se tvářil, příjemně mluvil, ale toť vše. Škoda. Za normálních okolností bych s ním i chodila. Prostě klamal vzhledem, inteligent.
