Článek
Koleje
Ahoj, promiň, řekl a zcela suverénně vyšel ze sprch, dívčích sprch! podotýkám. Nic nového, dámy nebo páni, zkrátka hygiena je důležitá! Bydlím v pokoji se dvěma studentkami. Pokoj je poměrně velký, a proto neútulný, u každé zdi jedna postel, oprýskané zdi, uprostřed umístěný velký dřevěný, odrbaný stůl, jedno větší okno zvenčí zamřížované. Větrat se nedá, neboť za ním- pod ním venku je stále nějaká parta řekněme nepřizpůsobivých, kouří, jsou hluční, sprostí. Chvíle klidu znamená, že si zašli do jedné a jediné zde poblíž putiky „na jedno“. Vzápětí jsou ale zpět a pokračují ve svých oplzlostech.
Jedeš na kolej? zeptal se mne vedle stojící a zřejmě na tramvaj čekající již „čtvrťák“. Jo. A ty? Jo, taky, na návštěvu. Aha, špitnu. Nechce se mi rozvíjet ať už jakoukoli rozpravu. Za celý den ve škole toho mám pokrk. Asi dvakrát mne na katedře oslovil, normálně, jak to bývá, odkud, kam a tak.
Prošel za mnou vrátnicí, vrátná asi spala, že ho nezastavila a důrazně nepřipomněla, že sem, na křídlo dívčí, nepatří! Pořád se držel za mnou jako magnet. To jsem ještě nic netušila, že jde na návštěvu ke mně. O chvíli mi to došlo.
Nech mne! Co děláš!? Pusť mne! A další výkřiky nikoho nepřivolaly. Jsi normální, nech mne?!
S tebou to nemá cenu, huso, líbila ses mi. To bylo jeho vysvětlení jeho počínání.
Docela ušel, mile se tvářil, příjemně mluvil, ale toť vše. Škoda. Za normálních okolností bych s ním i chodila. Prostě klamal vzhledem, inteligent.
