Článek
,,Neboj, to půjde, musíme chvilku počkat, pak se vyčůráš, my víme, že to moc bolí, štípe, ale ty jsi statečná holčička, za chvíli to přestane a dají tě do postýlky…," tak mne utěšovali dva malí kluci, když jsem seděla na nočníčku a měla jsem se vymočit. Při cévkování to sestra přehnala a odsávala mi krev. Byly mi tři roky a od té doby si všechno pamatuju. ,,Nemůžu vám zaručit, že vaši dcerku zachráníme," konstatoval lékař v nemocnici. Zničehonic totiž měla moje moč barvu černé kávy. Jedná se o akutní zánět ledvin, vzácná choroba, ale často smrtelná. Šílené zoufalé pocity maminky nechce nikdo zažít. Můj Anděl mne neopustil. Půl roku jsem strávila v péči lékařů v nemocnici, za záchranu života vděčím také především rodinným doktorům, úžasným lidem. Nikdo z našich mne nesměl navštěvovat, neboť pláčem se zdravotní stav zhoršuje. Jen vždy ráno mi na postýlce ležela nějaká nová maličkost, nejlépe traktor, autíčko apod. Musela jsem užívat spoustu různobarevných prášků, nejhnusnější chuťově byly černé. Nikdy jsem nebrečela. Tělo jsem měla rozpíchané injekcemi, ruce, stehna, zadeček, dokonce mne dávali ostatním za „hrdinku“, která nikdy ani nemrkne.
Važme si všech, kteří nám pomáhají.
