Článek
,,Proč jsi tak navlečená? Venku horko a ty v roláku s dlouhým rukávem," nechápavě se zeptala segra. ,,No, necítím se úplně v pořádku, asi nějaký virus či co. Taky jaksi chraptím."
Lžu jako když tiskne! Ale copak můžu říct pravdu? Ukázat černé modřiny až po lokty? Můžu, ale to bych našim moc ublížila, oni by tomu snad určitě ani nevěřili. Tohle násilí v dnešní době?! I to je možné.
Tehdy přišel tehdy ještě můj ,,muž" naštvaný z práce. Mrčel cosi o postupu, o bordelu a podobných pro mne neznámých jevech. Chtěla jsem ho snad utěšit:,,To se určitě vyřeší, chce to zřejmě jen čas." To ho rozlítilo ještě víc, shodil mne na zem, klekl mi na lokty nad loketním kloubem, drtil mi svaly koleny, řval, že mi do toho nic není, že jsem blbá, ničemu nerozumím… Přitom mi rukama tlačil krk nahoru, jako když natahovali na skřipec. To už jsem vydávala jen chrčivý zvuk, který v překladu znamenal, že to moc bolí a už to nevydržím. Nerozuměl této bolavé ,,řeči". Naštěstí se tímto zřejmě uspokojil, vstal a někam odešel. Pomalu jsem se poskládala, mírně nakřivo jsem se dopravila do kuchyně, kde jsem si studenou utěrkou ovázala natažený krk.
Ráno jsem musela k lékaři, nemluvila jsem, jen jakési chrčení ze mne vycházelo. Měsíc trvalo, než jsem vyslovila první srozumitelná slova. V práci nikdo nic netušil, v jak ,,moderním manželství" žiju. Spoustu bolestivých zážitků jsem radši zapomněla. Musela bych i po letech plakat.
To nechceš!
