Článek
Je to vůbec možné, aby se z inteligentního vzdělaného člověka stal brutální netvor? Aby se změnil v pravý opak? Je. Je to možné a já jsem toho důkazem i svědkem. Neuvěřitelná proměna. Začala jsem tehdy psát své opravdové pocity, prožitky, strachy. Po pár větách přečtených kámošce mne stopla, ať nečtu, že bude brečet. Tehdy jsem se rozhodla psát a psát podrobně, co se u nás děje, dělo, co ale nesmí vědět moje děti, je to přece jejich táta, který by je měl chránit a milovat nade vše, mají k němu určitý vztah, přestože tuší, že se něco děje, jelikož chodím ubrečená, hubnu, vlastně ani nejde polykat v mé úzkosti. Byl mazaný, své výpady na mně prováděl ve chvílích, kdy ho děti neviděly. Jednou ho spatřil můj malý syn, stál, nechápal, proč mámu bije, a když jsem se ho poté zeptala, proč nekřičel, zašeptal tiše, bojácně, že se ho bál.
Děti jsou ve svém pokojíčku, my se opět jako vždy hádáme v obýváku. Psychouš, nezvládá se, hodil mne na zem, klečel mi na pažích , dával mi „válečky“, držel mou hlavu a mlátil mi s ní do podlahy pokryté lehkým kobercem. ,,Prašti s ní pořádně, ať to mám za sebou!" Po chvíli přestal, že by snad svědomí? Ne! On přece žádné nemá!
Dnes mne mlátil, protože jsem viděla, jak kolo, na kterém v sedátku seděl syn, opřel i s ním o zeď paneláku a jel pomalým starým výtahem do bytu, kde opět něco zapomněl. Debil neskutečně skutečný! To nevymyslíš! To nechceš! Nikomu se nemůžu svěřit, stejně by mi nikdo nevěřil, rodiče by se zbytečně trápili. Zažívala jsem opravdu očistec na zemi. Ale to přece nejde snášet donekonečna!
O tom, jak jsem s dětmi prchala schovat se ke známému, podám svědectví až příště. Bude příště? Bude. Už s ním dááááááávno nežiju. Naštěstí.
