Článek
Vnitřní hlas
Mdlé světlo pouliční lampy matně ozařuje chodník, na kterém pravidelně stojím a čekám na bus. Okolí se halí do chladného večera. Ještě mám docela čas, a tak pozoruju postavy a siluety kolemjdoucích. Jdi za babičkou, vlastně prababičkou, najednou mne osloví mé JÁ. Ani jsem tehdy neváhala, přešla most a hned za ním stanula před nízkou, mírně vychýlenou brankou. Opatrně, aby snad nevrzala, jsem ji otevřela a zamířila k starým dřevěným dveřím, které možná pamatovaly i Marii Terezii, nic ve zlém!
Vstupuji do nízkého skromného domečku, kde vyrůstali mí předci, prapředci, praprapředci… Odmalička jsme se s mnohými vídali, hlavně v létě, my děti jsme si spolu hrály, dospělí o něčem diskutovali, vždy v příjemném duchu.
Teď tu bydlela už jen má prabábi, o kterou se starali její dcery i synové. Ti, kteří bydleli a měli své rodiny jinde, sem často jezdili a pomáhali se vším, co bylo potřeba.
Vejdu do skromného, ale útulného pokoje (sednice) osvětleného svíčkou. Moje milá prateta něco vařila. Teto, kde je babička ? tiše jsem se zeptala. Tam, v posteli. Jdu tam. Nad postelí chrání dvě děti na obraze Panna Marie. V posteli pod pokrývkou jsem nikoho neviděla. Babička tu není, neslyšně zašeptám. Ale je. Ano, byla tam tak malinká pod velkou pokrývkou. Spala, dýchala. Opatrně jsem ji pohladila po hubeném ramínku potaženém kůží. Cítila jsem ramenní kloub. Teto, je strašně vyhublá ! Je, ale hladem netrpí, jen spí.
Brzy ráno volal strýc, že babička umřela.
Ten hlas ve mně mne tam tehdy večer nasměroval. Věděl to ! Věřím tomu !
( …se staraly /-i …)
