Článek
Žádné mobily, žádný počítač a jiné v podstatě požírače času. Téměř každodenní start na jednom konci ulice, kde začínal přeboj v badmintonu. Byli jsme fakt dobří, polovina děcek z ulice proti té druhé a Kdo s koho! Nehrající seděli na popelnicích po stranách cesty a fandili a tleskali a skandovali a řvali a povzbuzovali a nervózně se i s popelnicí kymáceli. Vítěz byla ta skupinka hrajících, která dopinkala protihráče na druhý konec ulice. Provoz tu byl malý, klidná vilová čtvrť. Takže prospěšná pohybová zábava. To nebyl promarněný čas. Všichni jsme se znali a kamarádili. Já jsem si rozuměla s kámoškou bydlící s jejími rodiči a bráchou asi o čtyři domy od našeho.
V pubertě zkoušíte kdeco, ona mne učila kouřit, připadaly jsme si jaksi dospěle. Za pár dní za mnou přišla, že jí její otec zakázal se mnou kamarádit, protože z ní cítil kouř a dospěl k názoru, že ji kazím. Co s tím? Radši jsem se u nich nezjevovala, chodily jsme si dát „cígo“ tajně za garáže na kraji čtvrti. Doba studií nás trochu rozdělila, čas ubíhal, každá si našla svého kluka, takže její otec měl důležitější starosti. Vdával dceru! A co se nestalo? Byla jsem pozvána na tzv. „Věnečky“, což je předsvatební oslava svobody. A tam mi řekl, že se mýlil, když si myslel, že jeho dceru kazím. ,,Kdo ji tedy naučil kouřit?“ ,,To já nevím, ale já jsem to vážně nebyla,“ jsem odvětila. Přece ji nepodrazím! No a opět: konec dobrý, všechno dobré, a to je hlavní, že jo?!
