Článek
Poslouchat se musí, ale…
... ale jsou nestřežené chvíle a okamžiky, kdy kontrola “ zaspala “.
Jasně, pořádek musí být a musí se dodržovat !
Ne, žádnou zmrzku ! Zase budeš nemocná, minule tě hned bolelo v krku. Zase bys chyběla ve škole. A brát antibiotika tak často není dobré.
No, to je pravda, neboť moje mladší sestra je bere vlastně pořád a má z nich škaredé zuby. Brrr, to fakt nechci.
Aspoň jeden kopeček … Už jsem řekla ! Je mi jasné, že další přemlouvání nemá cenu. Třeba se mi nějak povede přemluvit taťku. Nepovedlo. Striktně respektoval názor mamky, a tak jsem vzala zavděk hašlerkám, neboť ty nejsou studené.
Vše se vyřešilo samo, vlastně ne úplně samo. Změnilo se to ve chvíli, kdy jsme všichni z dědiny začali od páté třídy dojíždět do čtyři kilometry vzdálené základky ve městě. Umíte si vůbec představit tu volnost, samorozhodování, v podstatě dospělost ? Ano, do dospělosti jsme měli všichni daleko, ale jako …
Po vyučování jsme s dodnes kámoškou přímo letěly do cukrárny pod kostelem, Ono, i kdyby byla kdekoli, tak hlavně že byla. A byla bez dozoru !
Takže : první dny a týdny v nové škole znamenaly děsné přímo přežírání zmrzlinou. Byly jsme jako bezedná studna, kopečky do nás padaly přesně tak až do chvíle, kdy jsme cítily trávicí trakt dostatečně zmrazený a žaludek patřičně přeplněný, což byl signál k návratu domů, tedy na vlakové nádraží, kde jsme většinou musely počkat na pozdější spoj, proč ?
Ani se neptejte. Zkuste si náš “ jiný “ stav představit. Díky naštvanému trávení jsme postupně zvolily bezpečný přímý návrat ze školy domů.
Chceš zmrzlinu ? Ne, mami, někdy jindy.
