Článek
Postižený kamarád
Dojíždění do práce nebo do školy má , jako všechno, plus i minus. Pro mne plus znamenalo, že dojížděním se stávám pro rodiče neviditelnou, což v praxi přeloženo značí přejídání se zmrzlinou, neb mne nikdo nevidí a tudíž mi nikdo nemusí do hlavy hustit možnost onemocnění chřipkou a jinými nebezpečnými nemocemi, případným pobytem v nemocnici. Milující rodiče to fakt myslí dobře jak pro nás, tak pro ně.No, stačily mi tehdy ke spokojenosti pouhé čtyři kopečky.
Já teď chci psát o něčem docela závažném. Jedná se o moje samaritánské počiny. Odmalička chráním zvířátka, jestliže někdo trpí, trpím s ním. Chtěla bych mít schopnost třeba mávnutím zničit ve světě všechno zlé a špatné !
Jednou cestou na vlak jsem se docela šourala, měla jsem ještě čas, když za mnou něco zarachotilo. Otočím se a vidím na vozíku kluka asi stejně starého, jak se snaží vyklonit ke kolu toho vozíku a vytáhnout do kola zaražený klacek, avšak marně.
Počkej, ještě si ublížíš ! A klacek byl zpacifikován.Poděkoval, já něco zabublala, naše oči se střetly. Usmál se jaksi stydlivě. Můžu tě doprovodit, tedy pokud ti nebude vadit moje přibližovadlo ? Jasně.
Cestou na nádraží jsme si povídali o sobě, o rodičích, o jeho ochrnutí po prodělání obrny, o plánech v budoucnosti a tak. Bylo to příjemné, nenásilné, prý by mne rád doprovodil i zítra. Proč ne ? Dny plynuly, my se viděli každý den. Nebyly telefony, tak jsme si posílali papírky se vzkazy díky kamarádům. Nevím, vlastně vím, co mne k němu přitahovalo, nebyla to lítost, nebyla to láska, byl to jen pocit, že dělám užitečnou a pro oba příjemnou věc.
Blížily se prázdniny. Sdělil mi, že odjíždí na delší pobyt do ozdravovny.
Po prázdninách jsem nastoupila na gympl. Náš vztah už nepokračoval. Asi to tak mělo být.
