Článek
Právě proběhla v televizním seriálu scéna z rozvodu u soudu. Jsou sice rozvedeni, ale on nemá bydlení, takže lhůta na vystěhování půl roku. A právě tohle jsem prožila. Na milion procent platí, aspoň v mém případě, že je to jen jakási euforie v soudní síni, možná zalíbit se soudcům, herecký výkon, jak je vstřícný, úžasný partner, blablabla. Snažím se nebýt sprostá aspoň na papíře.
Moje tragické manželství probíhalo dál i po „úspěšném“ rozvodu(děti v této kauze raději nezmiňuji).
,,Ložnice je můj pokoj, tady budu navždy, nikdy si sem nikoho nenastěhuješ, nesmíš vyměnit zámek ani nic podobného proti mně! Půlka ledničky je moje a vůbec polovina všeho!" Děsná představa, ale nikdy neříkej nikdy! Jen tak mimochodem užíral z mé půlky, asketa si totiž nic dobrého či kvalitního nedopřeje, stojí to peníze! A těch měl tolik, že z toho vlastně úplně zblbl.
Měl ženskou, zatím jsem netušila, kterou, a to jsem ji znala! S jejím chlapem on pracoval ve stejném podniku, kde dělala i ona. Neštěstí se ukázalo jako štěstí. On totiž s ní randil, takže jsem s dětmi měla v bytě potřebný klid. To, co se odehrálo mezi námi a nimi, to teď není předmětem příběhu. Takže, když vyšla najevo jeho a její nevěra, znamenalo to naději na jeho odchod z bytu k ní! Po tehdy pro mne dlouhé době jsem se dočkala relativního klidu, ale jen relativního, dlouhá cesta k úplnému klidu a spokojenosti mé i dětí trvala ještě móooooooooc dlouho! Ale dočkala jsem se. Se svými pár švestkami zvedl kotvy a zakotvil u ní. Tím však drsný příběh neskončil.
