Článek
Vyšla z kanceláře. To jsem ještě netušila, že se tam před obědem setkáme, že si nás tam obě pozve nadřízená. Během dopoledne jsme se míjely na schodech, s kamennou tváří jsem jí odpověděla na pozdrav. Toť vše. Žádné kamarádšofty. Cituji: pane, nejste hoden státi v trusu mého koně. Pěkné, slušné, výstižné! Ale ona by to stejně nepochopila! Ona způsobila ten nepříjemný pocit „na koberečku“. To ona si byla stěžovat, že se k ní chovám chladně, odměřeně! Zapomněla ale říci proč!? Že jsem jí s mojí dvanáctiletou dcerou pomáhala s diplomkou, s obrázky k ní a s dalšími fakty. Přišla slušně, ani ve snu by mne nenapadlo, jak to má promyšlené, jak se dostat ke kvalitní vědecké literatuře, kterou uplatní s naší pomocí k dokončení své práce.
Hele, půjčím ti skripta vydaná mou zkoušející docentkou, ale nikomu je nepůjčuj, nedají se po tolika letech sehnat, vydala je ona. Moc mi na nich záleží. Jasně, neboj, všechno ti vrátím, díky.
Byla to tři vzácná skripta a další čtyři odborné knihy, které byly k sehnání bez problémů. Značila jsem si půjčky, vypůjčky, vratky, kdy, kdo, co si někdo půjčil a kdy vrátil. Avšak na ta tři jsem čekala marně. Upomínala jsem ji k vrácení dlouho. Zítra ti je donesu. Jenže nespočet zítřků a nic! To se nedělá, to se neodpouští! Dokonce její děsně nepříjemná matka mi vyhrožovala, že zařídí moje propuštění!
Teď stojím na koberci vedle ní jako nějaký provinilec, jako žebrající o něco, co mi právem patří!
Rozsudek zněl: No, takže ten spor ukončíte, nebo zde ukončí pracovní poměr jedna z vás. Své problémy netahejte do práce, své soukromí nechejte doma!
Jsem v právu, přesto pocitově odcházím z kanceláře jako poražený na bojišti.
Snad jsem se poučila a příště už nedám na lichotivé řečičky a sliby!
