Článek
Pak už nikdy
Tma, modro, tma. Tak to jsou tři momenty, které si pamatuju.
Říká se jim dobrovolní dárci orgánů. Mohla jsem jím být i já, praštěná středoškolačka, možná trochu zaláskovaná, každopádně chtivá adrenalinu.
On měl motorku, já kolo, na kterém nešlo skoro nic dohonit. Takže domluvené rande, motorka, on a já. To bude jízda !
To byla jízda ! Taková, kterou si nepřejete poznat ani v nejhorším snu, ve kterém vás adrenalin přímo sžírá !
Nasedáme, stroj zařval,pevně ho zezadu svírám, nabíráme rychlost, zatím tlak nicmoc. Svištíme do kopce, samá zatáčka, kolem se stromy jen míhají ! Brzdy, zastávka u malé hospůdky. Něco na jídlo, něco na pití, pak frčíme zpátky k městu. Začínám mít zvláštní pocit nejistoty. Sedím, držím se, úzká cesta samá zatáčka. Stačím si v té rychlosti všimnout, že kamenitá příkopa kolem cesty se střídá s pevně betonovým úsekem.
Kymácíme se i s motorkou doprava, doleva a.......už se nekymácím, ale letím vzduchem a hlavou napřed se zabořím do bahna.Tady byl ten moment tma, modro, tma ! Rukama si pomáhám ven z toho všudepřítomného měkkého hnusu. Právě ten mi ale zachránil život ! Seškrábávám si tmilé bahýnko z obličeje, pomalu se rozhlédnu. Ztuhnu ! Kousek ode mne vpravo i vlevo jsou ty betonové okrajníky, takže.........
Po tomto úletu a zároveň štěstí v neštěstí jsem už nikdy na podobný nebezpečný nesmysl nesedla !
Děkuju za své vlastní orgány !!!!!!!!!
