Článek
Nic
Romantická duše je velmi křehká, citlivá, snadno zranitelná. Jsem romantik. Snílek, nesnáším problémy malé ani velké, „růžové brejle“ mne provází, ukazují jen věci krásné, hezké, milé, úžasné, příjemné, inspirující, kreativní, barevné, uklidňující, laskavé, zkrátka fajn. Hudební nástroj je přímo zdrojem kladných či pozitivních pocitů a nálady. Na jeden takový hraju. Trvalo mi několik let pravidelného „ťukání“, než jsem v něm objevila přítele, který hraje tak, jak chci. Paradoxně můj tehdejší přítel neměl onu báječnou schopnost převtělit se, přenést se, neřešit pořád nesmyslné překážky tak vzácného života. Zřejmě to nenaučíš toho, kdo je jiné „krevní skupiny“. Co se dá dělat? Dá! Stačí se přemístit někam, kde tě všichni vnímají a obdivují (sebechvála smrdí, ale to není sebechvástání, jen konstatování docela prověřené skutečnosti).
Klidná usedám za hudební nástroj, představuji si, jak ten někdo vchází do prostorného nádherného pokoje (a to fakt byl!), něžně mne políbí na čelo, sedá si do křesla, poslouchá mou hru, noří se do křehkých představ a vnímá dojemnou chvíli.
Pozor! Někdo jde! Je to on!
Žádná romantika, všechen mnou předávaný cit je pryč. Jen nahlédl a zavřel dveře.
NIC.
