Článek
Středa 21. srpna 1968
Stojím na schodech do chaty, držím se zábradlí, vnímám okolní dění, je jiné než obvykle, je smutně jiné než obvykle. Dnes od brzkého rána, ještě než úplně vyšlo sluníčko, se ozýval jakýsi nezvyklý šum, hlasy, ve vzduchu jakási nejistota, začínající strach.
Tiché hlasy se stále blížily a sílily. Pomalu svítá. Z městských amplionů již zřetelně až sem doléhá mužský hlas nabádající občany ke klidu, rozvážnosti, neodporovat atd. Přibíhá k nám sousedka rozrušená, s pláčem opakuje varující hlas z města.
Naše chata a pár dalších se nachází v podstatě v lese, v krásné přírodě, kterou budeme muset opustit - na jak dlouho ? proč ? co se děje ? a milion jiných otázek se honí hlavou.
Ano, souvisí to s tou kolonou vojenských aut z “ bratrské “ země, za kterou jsme několik hodin čekali v tzv. zácpě. Ano, určitě ! Je to pár dní zpátky, ale ani docela sympatický důstojník, kterého jsme se ptali na důvod jejich , slušně řečeno, návštěvy nám nedokázal odpovědět, sám to, chudák, taky nevěděl, pouze plnili rozkazy.
Rychle sbaleno a nastartováno směr domů ! Realita byla jiná, stovky aut a autobusů se vzájemně blokovaly na křižovatkách, cestách, všude ! Vedro bylo unavující, ale dnes jako by nebylo. I kdyby mrzlo, tak v nás byl úmorný hic.
Takhle bratrská pomoc přece nevypadá !
Tak začala další etapa v českých dějinách.
Smutné ? Ano, velmi, ale je to jen etapa, kterou vystřídá etapa další !
Za jak dlouho ??????????????????????????????????????????????
