Článek
Už téměř hodinu sedím na schodech na policejní stanici. Je 8 hodin večer. Rozbitý zdeformovaný bolavý nos, ze kterého chrčí krev, svírám v jakémsi kusu hadru nalezeném v garáži. Proč v garáži? K večeru jsem si jela pro mého dvouletého syna, kterého prostě beze slov sbalil můj tehdy manžel, že s ním jede pro něco právě do zmíněné garáže. Stále se však nevraceli, malý měl být dávno po večeři, okoupaný, uložený do postýlky, jak byl zvyklý. Ne. Jeho otec trvale ignoroval veškeré rodičovské povinnosti. Došlo mezi námi k hádce, on mne surově napadl, na což jsem byla zvyklá, ale zkrvavená jsem ještě po ulici nešla ani nejela. Domácí násilí trvá již dlouho, vždy beze svědků, takže ani syn to nevídával, jeho otec byl nejen brutální, psychopatický, ale i vychytralý. Ani manželská poradna neporadila našemu dávno již nevztahu.
Konečně se zdola schodiště ozvaly kroky. Příslušník mne vyzval ke vstupu do místnosti, kde jsem mu vše vylíčila. Sepsal se mnou podání trestního oznámení a stížnosti za napadání, ubližování a psychické i fyzické týrání. Konečně jsem se rozhodla mou děsivou a bolestivou životní situaci řešit. Trochu uklidněná jsem se vrátila do bytu. Byl už s kloučkem doma, tvrdě mě okřikl, kde se flákám?! Všechno jsem mu řekla, a to byla osudová chyba!
Do rána mne přemlouval, sliboval, přesvědčoval, chlácholil…, až jsem se nechala ukecat a ráno šla udání na pachatele zrušit. Byl to od něj ale podraz. Násilí a další zrůdné metody pokračovaly, ale o tom až příště, rozhodla jsem se už nic netajit.Ženy s podobným osudem by se měly zavčas vzpamatovat a řešit to, co je trápí a ponižuje.
