Článek
Neznalost jazyků, přesněji angličtiny, je hrozný handicap, zvláště když si uděláte výlet za hranice všedního dne, zvláště když se vám začne chtít na stranu, tedy ne politickou, ani světovou, ale soukromou. I stalo se mi tohle nepříjemné naléhavé chtění na zahraničním pobytu, ne v USA, blíže hranic ČR, ale vyjde to nastejno, ať jste třeba na Měsíci. Co teď? Docela pocit zesiluje. Navíc je teprve brzy ráno a i zde jsou hospody a další instituce zavřené. Marně klepu, bouchám na každé dveře, nic. Svitla mi naděje! Na konci ulice zavadí zoufalý můj zrak o nápis WC. Letím, tedy šourám se se smrtí v očích za tou cedulí. Sevřená a zděšená se pomalu blížím ke své naději, ale šok! Byla to jen dvě začáteční písmena, to už je jedno čeho. Potím se příšerně, pocit mám příšerný, tlak snad 300, srdce buší na poplach, až mi skáče triko. Intuice mi hlásí malé zklidnění a dává mi na vyřešení mého problému jednu minutu, pak spustí tsunami. Svitla mi naděje, že to zvládnu.
Poblíž zaregistruji květinářství. A je otevřeno!
Ovšem netušený další problém, prodavačka česky nerozumí, já neumím její řeč. Naštěstí má člověk končetiny, kterými se dorozumí i němý. Pochopila. Dlouhou chodbou plnou kytek mne dovedla ke dveřím, za které chodí sám i císař. Opodál mne počkala, asi špatně odhadla, že mým jediným zájmem je deska s dírou a ne květináč. Ani zaplatit za záchranu nechtěla.
Kámoška se svíjela smíchy, div si nepustila do kalhot a zajíkavě vykoktala, že tam mám teď známou, že se nemusím stresovat, když mne to opět někdy chytne! Ne, to radši zůstanu doma v bezpečí.
