Článek
Můj muž měl zkrátka obrovskou smůlu. Byla jsem čerstvě po rozchodu a on se mi připletl do cesty. Klasika. A protože jsem ho znala už dlouho, bylo pro mě snazší s ním manipulovat.
Nemohu říct, že jsem to celé myslela zle. Byla jsem zraněná, opuštěná a zoufale jsem se potřebovala cítit líp. Svého dávného kamaráda jsem doslova přinutila, aby se mnou chodil. A on, dobrák od kosti, nevzdoroval. Dá se říct, že se mnou zůstal z lítosti.
Pokud byste se ho zeptali, jestli mě má rád, řekl by, že ano. Ale jeho city ke mně nikdy nebyly romantické. Spíš přátelské. A to samé jsem cítila já. V tu chvíli jsem však byla jako bez rozumu. Zcela sobecky jsem si pro sebe urvala něčí život — a tím zkazila i ten svůj.
Během let bylo několik příležitostí náš podivný vztah ukončit. Nikdy k tomu však nedošlo. Ke smůle obou mi navíc začaly tikat biologické hodiny. „Lepšího tátu pro své dítě neseženu,“ říkala jsem si a začala kout železo, dokud bylo žhavé.
Zachovala jsem se jako pravá bestie a vynutila si dítě tak, jak to udělaly mnohé přede mnou. Chodila jsem jako bez duše, smutně koukala do kočárků a nenápadně zmiňovala svůj věk. Pak to přišlo. Otěhotněla jsem. Napoprvé.
Syn se narodil zdravý a krásný. Tátovi jako by z oka vypadl. A já si namlouvala, že odteď bude všechno tak, jak má být. Budeme šťastní jako z reklamy na prací prášek. Částečně jsem měla pravdu. Dítě nám vneslo do života spoustu radosti. Ale zároveň i jistotu, že náš svazek potrvá mnoho dalších let.
Můj partner je totiž typ, který rodinu neopouští. Syna si zamiloval a od první chvíle bylo jasné, že s ním bude minimálně do jeho maturity. Hezky jsem si to zařídila. Měla jsem partnera, dítě a nikdo o mně nemohl říct, že jsem nějaká chudinka. Ve skutečnosti jsem však byla nejubožejší ze všech.
Nikdo ze známých by nehádal, na jak vratkých základech naše rodina stojí. Navenek jsme působili jako nesmírně harmonický pár. I doma jsme fungovali normálně. Jednou za čas však na povrch vypluly skutečnosti, které nešlo popřít.
„My dva jsme spolu nikdy neměli být,“ říkal partner čím dál častěji. „Nejsi typ ženy, kterou bych si vybral.“ Bylo mi to všechno líto. Už dávno jsem věděla, že jsem tehdy neměla tlačit na pilu. Život bez lásky je totiž hodně smutný. Jenže už bylo pozdě.
Děláme tedy, co se dá. Trávíme spolu čas tak hezky, jak je to možné, a jsme rádi, že jsme zdraví. A především — žijeme pro dítě, které si samo nevybralo, že se narodí.
Tento článek je upřímnou zpovědí i varováním pro ty, kteří věří, že vztah si lze vynutit. Nemyslete si, že láska přijde časem. Velmi pravděpodobně nepřijde — a vy mezitím ztratíte vzácné roky svého života.
