Článek
„Pavle, Pavlíčku, vezmi mě na záda!“ volá světlovlasá dívenka s roztomilým rozcuchem. Mladý muž se usměje a zvedne ji do výšky. „Vy máte, ale hezounkou sestřičku!“ Staré paní je jasné, že má před sebou sourozence. Někdy se přeci stane, že se v rodině po mnoha letech objeví benjamínek.
„To není můj bráška, ale tatínek!“ volá děvčátko. „Bráška je s Luckou na kroužku.“ „Lucinka je vaše sestřička?“ vyptává se šokovaná paní. „Ne, maminka,“ vysvětluje holčička a vesele nad Pavlovou hlavou zatleská. Žena se chápavě usměje. V jejím věku ji už nic nepřekvapí.
Všichni lidé však nejsou nad věcí tak, jako tato dáma. Někteří si dokonce neodpustí rýpavé poznámky typu: „Já myslel, že jsou to vaše děti. Ale asi jsem se spletl.“
Jako kamarádku mě zajímalo, proč se Lucie s Pavlem rozhodli jít proti proudu. Zeptala jsem se proto upřímně a na rovinu.
„Když jsme čekali první dítě, řekli jsme si, že s ním chceme být především kamarádi,“ vypráví Pavel. Jeho žena s úsměvem přitaká: „Oba máme se svými rodiči bezvadný vztah. My jsme však rodinu postavili na ještě pohodovějších základech. Zkrátka jsme si v oslovení všichni rovni.“
Rodinka sice občas narazí na počáteční nepochopení, ale s většími problémy se nesetkává. Dokonce i paní učitelky jsou plné laskavé tolerance.
„Když nás syn ve školce poprvé oslovil jménem, byly u toho paní ředitelka, školnice i kuchařka. Pochopitelně je to trochu vyvedlo z míry. Jejich rozpaky se však rychle rozplynuly,“ usmívá se sympatická maminka. „Ten, kdo nemá na očích klapky, pochopí, že jsme prostě normální rodina,“ přidává se tatínek Pavel.
„A jak o vás učitelky mluví? Jako o tatínkovi a mamince nebo o Pavlovi a Lucii?“ zajímám se.
„To první,“ směje se hlava rodiny. „Ale zároveň děti neopravují a respektují jejich nastavení. V zásadě to funguje velmi dobře.“
V některých zemích by podobná situace asi nikoho nepřekvapila. Třeba ve Skandinávii nebo v Nizozemsku bývají rodinné vztahy uvolněnější a děti někdy rodiče oslovují jménem. U nás to zatím pořád působí trochu nezvykle, a tak se občas najde někdo, kdo se podiví nebo si neodpustí poznámku.
Dětští psychologové se ale většinou shodují na tom, že samotné oslovení není to nejdůležitější. Hlavní je, jaký vztah mezi rodiči a dětmi panuje. Pokud v rodině existuje respekt, důvěra a zároveň jasná pravidla, není prý rozhodující, jestli dítě říká „tati“, nebo „Pavle“.
Zatímco si povídám s rodiči, děti skotačí u zahradního domku. „Lucko, ukaž nám stojku!“ volá okatý klučina. Maminka se zvedá od stolu a s přehledem se staví na hlavu. Syn a dcera se ji vesele snaží napodobit. „Jak symbolické a jak milé,“ říkám si v duchu a bezděky se usmívám. V téhle rodině totiž stojí všechno trochu na hlavě – a přesto to dokonale funguje.
