Článek
O dětských skupinách se toho napsalo už hodně. Jsou spásou pro rodiče, jejichž ratolesti z kapacitních důvodů nedostaly místo v mateřské škole. Děti od jednoho roku do šesti let většinou skupinku opouštějí, jakmile jsou přijaty do klasického vzdělávacího zařízení.
Jsou to drobečkové, kteří často potřebují nakrmit nebo přebalit. Ve skupince je jich nejvýše dvanáct a pečují o ně tři kvalifikované chůvy. Jejich práce rozhodně není lehká. Každý, kdo měl na starost byť jen jedno batole, ví, o čem píšu.
Proto mě překvapilo, jak pestrý a zajímavý program pečovatelky dětem v průběhu dne zvládnou zajistit. Skoro bych řekla, že se obsahově vyrovná programu běžné mateřinky. „Klobouk dolů,“ pokývala jsem uznale hlavou. Pak jsem však narazila na větu, která mě nanejvýš zarazila.
„V průběhu měsíce dubna se děti seznámí s tradicí upalování čarodějnic,“ přečetla jsem nahlas, jako bych nevěřila tomu, co vidím. „Nevím, kdo mohl napsat takový nesmysl,“ pokračovala jsem v úvahách. Dětičky z fotogalerie by měly stavět v parku domky pro skřítky a hrát si ve spadaném listí. Ne poslouchat strašidelné bláboly o čarodějnicích v ohni.
Mnoho lidí si řekne: „Ale vždyť je to tradice.“ Ano, je to pravda. Rozdíl je ovšem v jejím pojetí. Můžeme společně zapálit hromadu ořezaných větví, anebo pečlivě vyskládat hranici, do jejíhož středu umístíme postavu ženy.
Snad nejsem jediná, komu se ta druhá varianta příčí. Není snad kolem nás dost bolesti a utrpení? Proč se mají naše děti již od nejútlejšího věku seznamovat se symbolikou jedné z nejkrutějších kapitol lidské historie?
Je mi jasné, že autor plánu výchovy a péče dětské skupiny nemyslel svou formulaci o upalování zle. Ať je to však jak chce, ta věta tam je — a její obsah je do nebe volající.
Ať už to tedy dotyčný myslel jakkoli, děti nepotřebují znát symboliku upalování čarodějnic. Potřebují bezpečí, laskavost a svět, který jim dává smysl. A na tom se snad všichni shodneme.
