Článek
Když Lenka jednoho zimního rána nedorazila na pracoviště, napadlo mě, že v chumelenici zapadla do závěje. V podstatě jsem měla pravdu. Chuděra ve tmě neodhadla vzdálenost a napálila to přímo do sněžného pluhu. Následujících několik měsíců si pak léčila zlomená žebra a koleno.
Její pracovní povinnosti převzala důchodkyně Milena. Museli ji asi k záskoku dlouho přemlouvat, protože byla věčně napružená. „Nevíš, kdy už se mladá vrátí?“ ptala se téměř denně. „To netuším,“ odpovídala jsem po pravdě. „Lenka má po operaci a až se zotaví, pojede do lázní.“ „Aha,“ odfrkla Milena otráveně.
Má sympatická kolegyně se však už do práce nikdy nevrátila. Během lázeňského pobytu se totiž zakoukala do mladého muže, který si na lyžích poranil kolenní vazy. Kulhající párek rozhodně nic neprotahoval. Slovo dalo slovo a zamilovaná Lenka se hned po návratu stěhovala někam k Humpolci.
Tímto krokem si mezi místními vysloužila přezdívku „Hliníková“. Nevím, koho to napadlo, ale všem nám to připadala vtipné. To jsme ještě netušili, že na její místo přijde paní, která nám všem zvedne mandle.
Nová kolegyně se předvedla již první den, když šéfové věnovala keramický hrnek na kávu. Prý na přivítanou. „Děkuju,“ usmála se rozpačitě vedoucí. „Ale my tu pro vás žádný dárek nemáme.“ „Však si ho zasloužíte. Máte tady tolik zodpovědnosti,“ poklonkovala žena. Všichni přítomní v duchu protočili oči.
Haně se rozhodně nedala upřít snaživost. Co jí scházelo na schopnostech, doháněla pilným podlézáním. Šéfové i přes vytrvalý odpor pravidelně přistávaly na stole domácí buchty a vajíčka, zatímco mně tekly nervy. Všechny její chyby jsem totiž musela napravovat já.
Role strážného anděla mě však po nějaké době začala unavovat. Přesto jsem Haně dávala šanci a trpělivě snášela její trhavé pohyby a vytřeštěný pohled. Svým způsobem mi jí bylo líto. Když však zapomněla rozeslat pozvánky na schůzi a já musela na poslední chvíli všechny obvolávat, došla mi trpělivost.
„Lenka si zakládá rodinné hnízdečko kdesi na Vysočině, zatímco já mám na krku pravou Hujerovou,“ stěžovala jsem si doma. „A tlačí se na vyvýšené místo v kukani?“ žertoval manžel. „Neuměla by používat ovládací prvky,“ zašklebila jsem se a předhodila několik důkazů o její neschopnosti. „Třeba ji vyhodí,“ zadoufal muž. „Kéž bys měl pravdu,“ sepnula jsem teatrálně ruce.
Hana dělala v práci jednu chybu za druhou a já její prohřešky nestačila žehlit. Dostávalo se mi za to zákusků, chlebíčků a čerstvě pražené kávy. „Nenos mi to, prosím. Já ti přeci taky nic nedávám,“ prosila jsem ji mnohokrát. Slova jako „nevhodný“ nebo „trapný“ však kolegyni nic neříkala.
„Hujerová“ nakonec místo opustila ve zkušební době. Sama pochopila, že na práci nestačí a švestičky ze zahrádky jí k úspěchu nepomůžou. Rozloučila jsem se s ní mile. Nebyla to špatná ženská, jen všechno vzala za špatný konec. A upřímně doufám, že se jí v novém zaměstnání vedlo lépe. Každý má přece šanci na nový začátek.
