Článek
Rodiče Hanka a Petr zařídili pro své miminko ten nejkrásnější pokojíček. Vymalovali ho uklidňující zelenkavou barvou a pochopitelně pořídili i spolehlivou chůvičku. Mysleli si, že jsou perfektně připraveni a nic je nemůže překvapit.
Brzy po příjezdu z porodnice však zjistili, jak moc se pletli. Jakmile položili spící děťátko do postýlky, rozplakalo se tak, že ho vzali spát k sobě. Aniž by to věděli, udělali pro své dítě to nejlepší. Okamžitě se uklidnilo, spokojeně usnulo a oni spolu s ním. .
Je třeba si uvědomit, že když miminko v pokojíčku pláče, není rozmazlené. Jen se vás snaží upozornit, že ho podle jeho instinktů právě posíláte na smrt. Možná vám to připadá silně přestřelené, ale je to tak.
DNA vašeho dítěte je nastavená na statisíce let přežívání v divočině. Když ho položíte do postýlky a odejdete, nezajímá ho pohodlná matrace ani zpívající kolotoč. Jeho instinkty křičí: „Jsem v nebezpečí! Nenechávejte mě o samotě!“
Společný spánek s matkou byl po tisíciletí podmínkou přežití. Miminko potřebuje cítit váš dech, teplo a tlukot srdce, aby vědělo, že je v bezpečí. To není citové vydírání, ale přirozenost.
„Nechte ho vybrečet. Uvidíte, že za chvíli ztichne,“ říkávají často zkušené matky. Prosím, neposlouchejte tyto nesmyslné rady. Děťátko se neuklidní proto, že by se umoudřilo. Přestane, protože jeho tělo zaplaví stresový hormon kortizol a ono rezignuje.
Je normální, že dítě vyžaduje vaši blízkost. Proto nebojujme s přírodou a pochopme jednu věc. Miminko v postýlce nepláče, protože by zlobilo. Pláče, protože je člověk. A ten po miliony let nepřežil tak, že spal sám v jiné jeskyni.
