Článek
Luhačovická kolonáda je tradičním místem klidu a očisty. Kdo okusil zdejší prameny, dá mi za pravdu, že jsou skutečně zázračné. Pravda je, že mají svou specifickou chuť, a tak nemusejí každému sednout. To však není důvodem k tomu, aby se o nich mluvilo špatně. Zvláště pak ne před dětmi.
Seděla jsem na lavičce u jednoho z pramenů a pozorovala cvrkot. Malý kluk, možná prvňák, fascinovaně sledoval tekoucí vodu a chystal se přistoupit blíž. Těšila jsem se, až si poprvé nabere do dlaní a ochutná. Jenže jeho máma zakročila dřív, než to udělal.
Nekřičela. Jen otráveně prohodila: „To nepij, vždyť je to slaněj hnus.“ V tu ránu byla synova zvědavost pryč. Jak by ne? Vševědoucí matka mu přeci vysvětlila, že léčivá voda je něco, čeho by se měl štítit.
Aby toho nebylo málo, sáhla do tašky a s výrazem zachránce podala dítěti pestrou lahvičku. Nebyl to džus ani voda, ale zářivě modrý nápoj, o jehož složení jsem si nedělala žádné iluze.
Chlapec do sebe s chutí lil koktejl umělých aromat, zatímco jeho matka se spokojeně usmívala. Zřejmě měla pocit, že mu dává to nejlepší. Zachránila ho přeci před minerály z přírody.
Po takovém zážitku si člověk musí klást otázku, proč takoví lidé do lázní vlastně jezdí? Kvůli fotkám na Instagram? Ten, kdo považuje pramen za hnus a flašku plnou éček za normální pití, smysl lázeňského pobytu zjevně nepochopil.
Je to smutný obraz dnešní doby. Když děti izolujeme od všeho přirozeného, o mnoho je ochuzujeme. Ten malý už má díky mamince jasno. Voda ze země je fuj, ale modrá břečka to jistí.
