Článek
Stačí nahlédnout do diskuze pod libovolným článkem o fyzickém trestání dětí a spatříte stovky jmen lidí, kteří s hrdostí prohlašují: „Mě rodiče bili a vyrostl ze mě slušný člověk!“ Zajímavé je, s jakou agresivitou se tito jedinci vyhraňují proti názoru hrstky rodičů, kteří se odváží jim oponovat.
„Je to můj syn a moje výchova. Žádný chytrák mi nebude říkat, jestli mu můžu naplácat, když zlobí,“ rozčiluje se jistá Aneta. Za zády má armádu přívrženců. „Můj táta nikdy nešel pro facku daleko. Dneska jsem mu vděčný,“ rozumuje pan Kamil, který přiznává, že občas lupne i svým vnoučatům. Máma s tátou jsou prý proti, ale co nadělají.
Pokud tyto diskuze čtete, pravidelně v nich narazíte na osamělého, ale vytrvalého rytíře. Je jím pan Petr, který vyšel do boje proti fackám s nadějí, že se mezi diskutujícími vždy najde alespoň jeden člověk, který svůj přístup k dětem změní.
„Sám za sebe nemůžu dělat víc, než psát pořád dokola to samé a doufat, že jednou se situace obrátí,“ říká tatínek dvanáctiletého syna.
„Pokud dítě poslechne až ve chvíli, kdy napřáhnete ruku, nebo ho praštíte, neznamená to, že vás uznává. Pouze jste zlomili jeho vůli. Opravdu to tak chcete?“ píše Petr. Ti, kdo ho v názoru podpoří, to schytávají spolu s ním. Stojí jim to však za to.
Řekněme si to na rovinu. Pokud potřebujete fyzickou převahu nad někým, kdo měří něco přes metr a bezmezně vám důvěřuje, pak jste jako rodiče pohořeli. Síla je totiž jedinou zbraní lidí, kterým došly argumenty, láska a soucit.
Rodiče, kteří obhajují „zlaté české facky“ , by se měli vážně zamyslet:„Opravdu jsme takoví slaboši, že to bez nich nezvládneme?” Těm, kteří potřebují pomůcku, napovím. Představte si, že jste v absolutní moci obra, před jehož ranami nemáte kam utéct.
