Článek
„Mně prostě odjakživa hrozně chutnalo. Jenže doma nás bylo pět dětí a o jídlo byl věčný boj. Mamka se snažila, to je pravda. Ale všichni kluci jedli za dva a starší sestra za tři. Já byla nejmenší a u stolu nejpomalejší.“
„Zajímá tě to vůbec?“ odmlčela se vypravěčka. „Je to celé dost trapné.“ „Jen povídej,“ pobídla jsem ji chápavě.
„Byla jsem hubená a věčně při chuti, a proto jsem se šla učit na kuchařku. Maminka říkala, že se tam aspoň pořádně najím. Neměla tak úplně pravdu. Na praxi jsme sice dostali oběd a svačinu, ale uždibovat jsme nesměli. Nikomu to až tak nevadilo, ale já měla pořád hlad.“
Aby svým slovům dodala váhy, vytáhla známá z kabely druhou obloženou housku. Mezi sousty pokračovala ve vyprávění.
„Vdala jsem se brzy po škole. Manželovi se líbila má štíhlost i chuť jídlu. Když jsem si v restauraci poručila deset knedlíků, smál se a ještě mi poručil zákusek. Byl na mě tak pyšný! Jenže pak jsem mu v noci začala jíst svačiny, které měl připravené do práce.“
„Proč jsi to dělala?“ zeptala jsem se opatrně. „Prostě jsem měla hlad. Věděla jsem, že má muž v práci kantýnu a může se případně najíst tam. Nemohla jsem tu žravost nijak ovládnout.“
„To máš štěstí, že jsi nepřibrala,“ usmála jsem se shovívavě. „Už od šestnácti vážím stejně. Ale co je mi to platné, když si ten darebák začal s jinou?“ posmutněle pokrčila rameny žena. „Chodí teď s holkou, co myla u nich v kantýně nádobí.“
Tak to byl tedy gól. Ubohá žena vehnala svého muže do náruče milenky tím, že mu z lednice kradla svačiny. Jak originální. A jak smutné.
Známá dojedla druhou housku a zároveň zakončila své vyprávění: „Kdybych nebyla tak sprostě nenažraná, byla bych teď s mužem na horách. On tam teď dělá správce chaty a ta nána z kantýny pokojskou.“
„Klidně o tom napiš, to se bude lidem líbit,“ vybídla mě žena na závěr. „Je to ze života a je to pravda.“ Její přání proto plním a příběh posílám dál. Snad se dostane na ta správná místa.
