Článek
Do určitého věku jsou pro nás rodiče vzorem dokonalosti a pravdomluvnosti. Přes jejich slova nejede vlak a když něco řeknou, platí to. Je legrační, že jejich malé lži a podvody někdy odhalíme až po mnoha letech. A když dospějeme, lžeme svým dětem úplně stejně. Pojďme si společně zavzpomínat.
„To je ale hezký obrázek!“
Namalovali jste slona a hrocha. Ten první vypadá jako balón s ušima a ten druhý jako balón bez uší. „To je ale hezký obrázek! Copak to je?“ ptá se tatínek. Statečně skrývá rozpaky a v duchu si říká, že vám snad jednou ve škole půjdou počty.
„Všechny děti už dávno spí.“
Večerní pohádka skončila, ale vám se ještě do postele nechce. V televizi totiž začíná dokument o afrických zvířatech, který byste opravdu rádi viděli. Rodiče však mají jasno: „Šupky hupky pod peřinu! Ostatní mrňata už dávno spí.“ Ležíte s otevřenýma očima, hladíte plyšovou zebru a kladete si otázku: „Opravdu už všechny děti spí?“
„Když vydržíš do večera bez jídla, uvidíš zlaté prasátko.“
Celý Štědrý den jste poctivě hladověli, abyste večer spatřili zázrak. Dlouho do noci hypnotizujete zeď ve víře, že se pověstný čuník přeci jenom objeví. Nakonec únavou usnete. „Byla to moje chyba, měl jsem vydržet vzhůru,“ říkáte si ráno.
„Ten nový svetr ti moc sluší.“
„Obleč si k babičce ten svetr, co ti upletla,“ říká maminka v neděli odpoledne. Nechcete ho. Je ošklivě zelený a kouše. Vypadáte v něm jako žába. „Ale prosím tě, náhodou ti moc sluší. Jen si ho vezmi, ať má babička radost,“ nedá se maminka.
„Naši sousedku hezky nahlas zdrav. Je to hodná paní.“
Ano, paní Novotná jistě vypadá mile. Ale má oči i na zádech a nejvíc ze všeho ji zajímají drby. Přesně ví, kdy jste přišli ze školy a jestli jste už vyvenčili Alíka. Dokonce si všimla, že jste lítali venku bez čepice a jedli nanuka. Maminka dobře ví, že sousedka není hodná, ale chce mít od ní pokoj. Proto nás nutí k hlasité zdvořilosti.
„V těch karbanátkách není žádná kapusta.“
Zelenina vám nechutná. Ale maminka je schopná podvodnice, která dokáže ošidit i tatínka. Do polévky mixuje mrkev a celer, do karbanátků přidává mletou kapustu. Pochutnáváte si a vůbec netušíte, co vlastně jíte. „Mně ten hrášek nedávej,“ hlásíte předem. „Neboj se,“ usmívá se lstivá kuchařka a nakládá vám na talíř porci skvělé sekané.
„Neměj strach. Já se taky zubaře nebojím.“
Na písemku z matematiky dnes nemusíte, protože jste objednaní na vrtání zubu. Ale pokud byste si mohli vybrat, zvolíte raději školu. „Neměj strach, já se taky nebojím,“ říká táta, kterému budou čistit kanálky. Zkušené oko však vidí, že je zelený jako sedma a nejraději by prásknul do bot.
„Já jsem měla vždycky pokojíček uklizený.“
Je sobota, venku svítí sluníčko, ale vy trčíte doma. Z rozhodnutí rodičů musí být váš zaneřáděný pokoj vyluxován právě teď. „Vždyť tam nic nehnije,“ brbláte si pod fousy. „Já jsem měla pokojíček vždycky vzorně uklizený,“ pronese maminka a ani se nezačervená. Přitom lže, jako když tiskne.
Tak co? Vrátili jste se na chvíli do starých časů? Objevil se vám na tváři úsměv? To jsem ráda. Vždyť tyto drobné, nevinné lži jsou nedílnou součástí našeho dětství stejně jako rozbitá kolena. Ať chceme nebo ne, většina z nás je nakonec v dospělosti používá.
Nyní mě však omluvte. Je čas připravit k večeři karbanátky. A pravdu o jejich složení…tu se opravdu nikdy nikdo nedozví.
