Článek
Během svého života jsem se několikrát ocitla ve vážném ohrožení. Jako dítě jsem si to snad ani neuvědomovala. Až později mi začalo docházet, na jak křehkých základech celá naše pozemská existence stojí.
Na vlastní kůži jsem zažila dvě poměrně vážné autonehody, srážku s cyklistou i pokousání od psa. Situací, kdy mi opravdu zatrnulo, však bylo mnohem víc.
K největšímu prozření jsem došla, když můj malý syn po nešikovném pádu z kola utrpěl vnitřní zranění. Tehdy jsem si naplno uvědomila, jak málo stačí k tomu, aby naše svíčka zhasla.
Lékaři byli skvělí. Synka nám zachránili a já si řekla, že pokud jednou nebude proti, jemně ho povedu k tomuto ušlechtilému povolání.
Sama za sebe jsem začala laškovat s myšlenkou, že až přijde má chvíle, věnuji své tělo vědě. Se svým nápadem jsem se nedávno svěřila rodině.
„Víš, že jsem o tom taky uvažovala?“ usmála se matka. „Konečně by ty moje choroby byly k něčemu užitečné. Medici by měli kvalitní studijní materiál a kdo ví - třeba by při tom všem bádání objevili něco převratného.“ Souhlasně jsem přikývla.
Darování těla vědě znamená, že po smrti bude tělo využito pro výuku mediků, výzkum nebo anatomické studie. V ČR to umožňují lékařské fakulty, které mají anatomické ústavy. Právní a organizační postup není nijak složitý.
Stačí oslovit daný anatomický ústav, vyžádat si formulář a ten s ověřeným podpisem odevzdat. Důležité je uschovat kopii a se svým úmyslem seznámit rodinu. Dohoda je dobrovolná a lze ji kdykoli odvolat.
„Myslím, že je to skvělý způsob, jak poděkovat za život, který nám byl dán,“ řekl partner, když jsem téma doma otevřela. Svými slovy přesně vystihnul všechny mé pocity. Lépe bych se nevyjádřila.
Chápu, že tato myšlenka není pro každého. Ale mně dává smysl. Je to tichý způsob poděkování za můj čas. A kdo ví, třeba pomohu někomu, kdo přijde po mně.
