Článek
Štíhlou postavu modelky jsem neměla ani v mládí. Mindráky jsem však netrpěla. Byla jsem veselá, přátelská a zdravě sebevědomá holka, která věděla, že pár kilo navíc nemůže rozhodnout o tom, zda bude v životě šťastná.
Moje fyzička byla vždy ucházející. Jezdila jsem na kole, plavala a podnikala dálkové pochody. Na rozhlednu jsem vždy vystoupala bez zadýchání. Mohu říci, že i s lehkou nadváhou jsem se cítila skvěle. Proto se mě dotkla slova úplně cizí ženy, které budeme říkat třeba Bára.
Báru znám od vidění z posilovny. Je to dáma, která svůj denní příjem kalorií hlídá stejně pečlivě jako bulvární klepy a módní trendy.
Když jsme se nedávno potkaly v šatně, úkosem si mě přeměřila a moudře pronesla: „Moje sestra je také obézní. Pořád jí říkám, že by letos mohla zhubnout do plavek. Ale ona nechce.“
Ani se mi nezrychlil tep. Nadechla jsem se a klidným hlasem ji usadila: „Já a vaše sestra o to třeba vůbec nestojíme. Uznávám, že mám pár kilo navíc, ale o obezitě tu snad nemůže být řeč. Než začnete vznášet diagnózy, něco si o tom přečtěte.“ Řekla jsem přesně to, co jsem cítila.
Dáma dotčeně zalapala po dechu a beze slova odešla do sprchy, kde ze sebe asi deset minut smývala domělé ponížení. Pak se vypařila.
Já jsem si podle plánu zacvičila a bylo mi skvěle. Při cestě domů jsem své blaho završila koupí kvalitní klobásky a domácího chleba od pekaře. To vše bez minimálního pocitu viny. „Život je tak krásný,“ říkala jsem si a myslela přitom na paní, která se mi dnes pokusila otrávit den.
Stejně jako Bářina sestra jsem naprosto smířená s faktem, že na titulní stránce časopisu nikdy nebudu. Je mi dobře v těle, které mi bylo dáno a nehodlám nic lámat přes koleno. Tak proč se trápit? Lepší je s mírou užívat všeho dobrého, co nám život přináší. Nemám snad pravdu?
