Článek
Soused Milan je správný chlapík. Žije v mobilheimu na pronajatém pozemku a jeho největší vášní je rybolov. Dnes už se mu daří dobře, ale byly doby, kdy přemýšlel o smyslu svého zpackaného života.
Milanovi se stalo to, co mnohým jiným. Během jednoho roku se rozvedl a přišel o práci i bydlení. Když si našel místo s ubytováním, myslel, že je z nejhoršího venku. Čáru přes rozpočet mu udělal úraz. Přetrhané kolenní vazy ho na nějakou dobu naprosto vyřadily.
Soused je sice drsňák, ale na ubytovně není výtah a do třetího patra se s berlemi chodí špatně. Proto po propuštění z nemocnice zavolal sestře. „Nemohl bych u vás dočasně bydlet v tom přízemním pokoji po dědovi?“ zeptal se a vysvětlil jí situaci.
Milan netušil, jak rychle s ním sestra zamete. „Nejde to, všechny místnosti v přízemí pronajímáme lyžařům. Máme stálé hosty a ty v žádném případě nemůžeme odmítnout.“ „Dobře, chápu,“ odpověděl muž a nechal se odvézt k ubytovně.
Luboš znal Milana jen od vidění, ale když viděl, jak se snaží vyjít schody, nabídnul mu přespání u sebe v přízemí. Druhý den si s ním dočasně vyměnil pokoj.
Svou sestru již soused nekontaktoval. Po uzdravení si vzal půjčku na mobilheim a začal nový život. Pak mu jednoho dne zavolal švagr: „Manželce selhaly ledviny. Má špatné žíly, kolísavý tlak a dialýza je pro ni utrpení. Rád bych jí pomohl, ale nejsem vhodný dárce. Ty bys jí jako bratr mohl orgán darovat spíš.“
Muž doslova ztratil řeč. Mlčky švagra vyslechnul a pak hovor rozpačitě ukončil. Celou noc přemýšlel o sestře a jejím utrpení, i o tom, jak se k němu zachovala. K žádnému použitelnému závěru však nedospěl.
Otázky, které Milanovi v těchto dnech víří hlavou, nemají jednoznačnou odpověď. Co když jeho ledvinu bude někdy potřebovat dcera? Co když onemocní on sám? Sestra ho nevzala pod střechu, když byl v nouzi. Zaslouží si vůbec takový dar?
Darování orgánu blízkému člověku není jen gesto, ale nevětší důkaz lásky. Milanovi jeho situaci nezávidím. Jedno však vím jistě. Ať se rozhodne, jak chce, rozhodnutí musí být čistě na něm.
