Článek
„Já už snad budu muset obětovat ložnici! Když otevřu skříň, vypadne na mě keramický ježeček. V koupelně je zavěšený model tříhlavého draka a na kuchyňské lince trůní pět samorostů. Co s tím mám dělat?!“ zoufale si stěžuje paní Marie, která v posledních několika letech nevede domácnost, ale uměleckou galerii.
Marie není jediná. Spolu se svou dlouholetou kamarádkou Helenou se ocitly v nelítostném boji proti nekontrolovanému přívalu výtvarných výrobků svých vnoučat. Tři malí Picassové navštěvují vše, co se dá. Keramiku, Malého šikulu, recyklační dílnu, dokonce i malování na hedvábí. Výsledek? V jejich dětských pokojích už není místo, takže obdarovávají nevinné prarodiče. A ti z toho začínají mít menší existenciální krizi.
„Já už vážně nemůžu! Ty keramické nesmysly, látkoví ptáčci, papírové skládačky, ozdoby z kůže a moduritu… Nejdříve jsem si všechno dojatě vystavovala. No a teď? Nechci bídně zhynout pod nánosem umění!“ směje se paní Helena a nenápadně odsouvá čerstvě přinesený samorost za květináč.
Co teď?
Vyhodit se to okatě nedá, jelikož vnoučata mají neomylnou detekční schopnost. Jednou Marie omylem odložila na půdu keramický hrníček s nepřirozeně velkými oušky. Její vnuk o tři dny později se zděšením vykřikl: „Babi, kde je Hrnek štěstí?!“ Co na to říct?
Tak babičky zvolily systém nenápadného odstraňování. Strategie zahrnuje postupné přesuny těch nejstarších výrobků do méně viditelných míst, a když se na daný exemplář tři měsíce nikdo nezeptá, putuje dál. Jistě chápete, kam.
Řešení neexistuje
Výtvarné kroužky jsou úžasná věc. Děti rozvíjejí fantazii, učí se tvořit, získávají cit pro materiály. Jenže nikdo neřeší, co s tím vším potom. Když malí umělci zaplní vlastní pokojík, začnou oblažovat rodinu.
A tak zatím babičky tiše bojují dál. Když se Marie chystá k nenápadnému úklidu, hluboce vzdychne a pronese svou novou životní filozofii: „Ne každé umění musí přežít století!“ A v duchu doufá, že si její vnoučata časem najdou koníček, který neprodukuje hmotné artefakty. Třeba hru na flétnu.
