Článek
Každý školní den začíná nadějí. Třeba dnešní svačina bude dobrá. Možná mi rodiče konečně dají něco normálního, co přežije cestu v batohu a nebude mě nutit přemýšlet o smyslu života.
Otevírám krabičku a… katastrofa. Ztvrdlá houska a bílý jogurt. K tomu kousek taveného sýra připlácnutý ke stěně nádobky a banán, který svůj boj s časem prohrál již včera.
Jako vždy se rozhlížím po třídě. Zachránit mě může jen výměnný obchod. Tady se neplatí penězi, tady se směňuje. Jeden má sušenku, druhý sendvič. Měnou nejvyšší hodnoty bývá domácí buchta od babičky nebo kousek slaného koláče.
Mám smůlu. Mou nechutně vypadající svačinu nechce ani Milan, který jinak zblajzne úplně všechno. Dnes se mu ovšem podařilo vyhandlovat chleba s marmeládou za čerstvý rohlík a vajíčko natvrdo, tak co by dělal s mým olezlým sýrem.
Vypadá to, že si budu muset vystačit s tím, co mi bylo přiděleno a psychicky se připravit na oběd, který bývá často podobně tragický.
Sedím v lavici a můj žaludek se pomalu smiřuje s osudem. Rezignovaně konzumuji obsah své krabičky, abych po chvíli zjistil, že jogurt, který mi rodiče zabalili, nemám čím jíst. Rozhlížím se po třídě jako sup a zjišťuji, že Hanka má dnes přesnídávku. Snad mi pak půjčí lžičku.
Rodiče, prosím vás! Chápeme, že nechcete, abychom jedli samé sladkosti nebo nezdravé věci. Ale zkuste se podívat na svět mýma očima. Svačina by měla být jedlá, čerstvá a hlavně ne smutná. Taková, která mi dá energii a nevypadá jako vědecký experiment.
Jestli se to nezlepší, čeká nás velká revoluce. Školáci za stravovací spravedlnost! Připojte se dříve, než bude pozdě! Kdo jde se mnou?
