Článek
Sestra dostavěla dům, takže se slaví. Jsou tu mísy plné řízků, omáček, dortíků, křupek i brambůrků. Usedáme ke stolu a v dobré náladě se pouštíme do královské hostiny. „Jen si dejte, nenechte se pobízet,“ švitoří šikovná hospodyňka a přistrkuje nám pod nos všechno, co během celého dne uvařila a napekla. Je toho opravdu hodně.
Nabírám jídlo sobě i synovi a rozhlížím se kolem. Většinu lidí znám, ale některé vidím prvně v životě. Můj pohled se zastavil u dvou dětí mladšího školního věku. Místo, aby si pochutnávaly na vynikajícím medovníku, postávají u stolu a neberou si nic. Jen smutně sledují, jak ostatní jedí.
„Mami, můžu si vzít řízek?“ ozve se nesměle jedno z nich. „Ne, víš, že to není zdravé,“ odpovídá matka a chystá mu do mističky porci zeleninového salátu. „A hranolky?“ zkouší druhé. „Ne.“ „A křupky?“ „Taky ne. A už toho nechte,“ napomene děti tiše. Nakonec jim nabídne hroznové víno. To jediné, co je zde povolené.
Sourozenci mlčky žmoulají pár kuliček a přitom hypnotizují zářící mísu hranolek a talíř s křupkami. Pak jedno z nich odvážně sáhne po brambůrku a strčí si ho do pusy. Matka to zahlédne. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet. „Ale no tak, vždyť je to výjimečně,“ pronese jeden z přítomných mužů. „My to máme nastavené jinak,“ oznámí žena a přistrčí dítěti jablko. Chlapec si ho bere, ale moc velkou radost z něho nemá.
Naštěstí sestra zachraňuje situaci a přináší zdravé jednohubky a celozrnné chlebíčky. Konečně něco povoleného. Děti se na ně vrhnou s takovou vervou, jako by právě objevily poklad.
Můj syn mezitím spokojeně mlsá ze všeho. Dovoluji mu to, protože dnes se zkrátka slaví. Sourozenci ho závistivě sledují a když odcházíme, jeden z nich mi tiše zašeptá: „Až budu velký, koupím si hranolky sám.“ Upřímně mu to přeju. Vždyť co by to bylo za život nevědět, jak chutnají brambůrky, křupky nebo pizza?
