Článek
Poznali se přes seznamku. Psaní bylo svižné, žádné nucené řeči. Bavili se přirozeně, vtipkovali, reagovali bez prodlev. Hlášky z filmů, stejný smysl pro humor, všechno plynulo úplně hladce.
Když se viděli poprvé, nebylo to jiné. Do oka si dokonce padli i jejich psi. Tereza byla opatrná, ale v duchu cítila, že tohle má potenciál.
Pak přišla první noc. Nedopadlo to. „Nevadí,“ řekla si kamarádka. „Možná to byla nervozita.“ Jenže když se to opakovalo i podruhé a potřetí, začala být nejistá. On byl pořád milý, ale vyhýbavý. Intimita jako by mezi nimi vůbec neexistovala.
Jednou večer si otevřeli víno. A pak ještě jedno. Seděli na gauči a ona se po chvíli zeptala: „Hele, míváš tohle často?“
Chvíli mlčel. A pak jen pronesl:
„Nevím… se starou mi to vždycky jde.“
V Tereze by se v tu chvíli krve nedořezal. Žádná exmanželka. Žádný nový začátek. Jen nevyřčená realita, kterou alkoholem omámený muž omylem vyslovil nahlas.
Ráno si nic nepamatoval. Nebo to aspoň tvrdil. Kamarádka už nic neřešila. Řekla mu, ať jde, že je konec. Bez výčitek, bez potřeby odpovědí.
Teď chodí se sousedem. Je rozvedený, ví, co chce a nehraje si na začátek, když něco neskončilo. „Možná to není žádná velká láska, ale aspoň vím, na čem jsem,“ říká poučená Tereza.
