Článek
Neměla jsem v plánu spát. Jen na chvíli zavřít oči. V kupé byl starší pán s novinami, naproti volno. Příjemné drncání vagónu mě však uspalo během pár minut.
Než jsem usnula, zaregistrovala jsem, že někdo přistoupil. Muž kolem čtyřiceti, bez zavazadel. Přestože vypadal docela obyčejně, něco mi na něm nesedělo. Nedokázala bych říct co. Zkrátka byl divný.
Pak jsem zavřela oči. Vlak se houpal a já ztratila pojem o čase.
Vzbudila mě věta: „Spala jste hodně tvrdě. To si dneska málokdo dovolí, víte to?“ Ten zvláštní člověk byl teď se mnou v kupé úplně sám. Mluvil tiše, ale jasně. Neusmíval se. A upřeně se na mě díval.
V tu chvíli jsem byla okamžitě vzhůru. Ne kvůli tomu, co ten muž říkal, ale jak to znělo. Tón nebyl ani přátelský, ani nepřátelský. Byl až příliš klidný. A tím pádem znepokojivý.
Okamžitě jsem si začala balit věci, protože jsem cítila, že s tímto pánem už vážně sedět nechci. Nevím proč, ale měla jsem husí kůži. Zkrátka a dobře, vypadla jsem z kupé jako namydlený blesk.
O pár metrů dál seděli tři lidé. Jeden s mobilem, druhý s časopisem, třetí koukal z okna. Všichni ve svém světě. To byla úleva!
Nic se nestalo, nikdo mi nic neudělal. Ale věřte, že ta chvíle mě rozhodila víc než kdejaký konflikt. Kdo by to byl řekl, co dovede pár slov vyslovených do ticha kupé.
