Článek
Měla jsem to tady ráda. Obchod bohužel neprosperoval, tak jak by měl. Mezi lidmi často označován jako drahý a zboží předražené, proto ho nebylo jednoduché prodat. Ale i přesto se našli lidi, kteří cenu až tak neřešili a stali se stálými zákazníky. Byli to hlavně oni, kteří obchod drželi nad vodou, tudíž nutné si tyto lidi udržet. I každý další nový zákazník byl přínosem.
Nebyla jsem stoprocentní ani dokonalá, našlo by se spoustu věcí, které bych se měla naučit. Práci jsem však dělala srdcem a možná je to někdy víc než naučené fráze. Nikdy jsem nestála na konci zavírací doby s jednou nohou na odchodu. Někdy jsem si připadala víc jako psycholog než prodavačka, když se našli i takoví zákazníci, kteří se chtěli svěřit s tím, co je trápí. Ale ani to všechno nestačilo k tomu, aby nenastala chvíle, kdy přišlo k obávanému snižování stavu zaměstnanců.
Propouštění přišlo v době přijetí nové kolegyně. Hlavou mi prolétlo: ,,Proč teď někoho přijali, když chtějí snížit stav.“ Ač jsem spíš pesimista, vůbec mě nenapadlo, že tím, koho propustí, budu já. Když mi to manažerka oznámila, byla jsem zaskočená. Za dva a půl měsíce mi měla končit smlouva na dobu určitou, tudíž jsem předpokládala, že jen nedostanu novou. Šok však teprve přišel, když mi řekla, že končím hned teď. V tu chvíli jsem měla pocit, že prožívám infarkt i mrtvici současně. A důvod? Měla jsem kontrolní nákup a nenabídla jsem zákaznickou kartičku a celkově nedopadl nejlíp. Ale ne tak, aby mě kvůli tomu propustili. Paní, která prováděla kontrolní nákup mi připadala, jako zákaznice, která k nám jen zabloudila a z jejího chování mi přišlo, že „kšeft“ asi nebude. Sice byl můj odhad správný, ale bohužel mi nedošlo, že jde o mystery shopping. Zákaznici jsem pozdravila, byla jsem milá, poradila jsem, nabídla jsem. Do hodnocení o mně nenapsala nic špatného, ani nic za co bych se měla stydět, ani co by bylo natolik závažné, aby mě kvůli tomu museli propustit.
Paní manažerka byla tak „hodná“ a přemluvila vedení, abych mohla ještě 3 týdny zůstat. Doteď nevím, koho vlastně přemlouvala. Pak mi vnutila podepsat dohodu o rozvázaní pracovního poměru. Byla jsem tak vystresovaná, že bych podepsala cokoliv, klidně i úpis ďáblovi. Připadala jsem si jako bych ani nebyla součást toho všeho.
Zpětně vím, že jsem nic podepsat nemusela a neměla. Byla to neoprávněná „výpověď“. A nemyslím si, že to bylo rozhodnutí z vedení. Byla to práce paní manažerky. Ať už to bylo jako pochybeni s tím, že přijala člověka v době snižování a nebo mě tak strašně nenáviděla.
Ani jsem si nestačila „užít“ volna, když se mi ozvali, abych se vrátila. Slečna, co byla ve zkušební době ukončila pracovní poměr. Byla půlka listopadu, Vánoce se pomalu blížily a s tím i nápor zákazníků v obchodech. Potřebovali někoho rychle a jiná lepší možnost než vzít zpět mě, nebyla. Než by totiž někoho našli, přijali a zaučili, bylo by po Vánocích. Chyběla mi hrdost, abych odmítla a nechala je ve štychu. Ten obchod jsem měla ráda. Chtěla jsem se vrátit. Paní manažerka byla opět tak „hodná“, že mi napsala odvolání „výpovědi“. Vypadalo to na happy end, ale nebyl. O něco později jsem se nechala vyhodit znova. A o tom příště…
