Článek
Venku je sice slunečno, ale teploměr ukazuje deset stupňů a fouká hnusný řezavý vítr. Proti nám si to štráduje armáda holek v sexy bundičkách a kratičkých tričkách nad pupík. Já mám na sobě prošívanou vestu a stejně mi drkotají zuby. Dívky se však chlubí holými břichy, jako by se nechumelilo (což v dubnu klidně může).
Jedna z děvčat si všimne Karlova zájmu a hned cosi špitá kamarádkám. Nejspíš něco velmi vtipného, protože všechny vyprsknou smíchy.
Karel mi říká: „Já na ně nekoukám, protože bych je chtěl sbalit. Jen fascinovaně sleduju, jak jim modrá kůže. Mít na sobě to co ony, tak do večera čůrám žiletky!“
A v tom je ten vtip. My ženské se na jednu stranu oháníme tím, jak nás chlapi „svlékají očima“, ale na druhou stranu jdeme tomu zánětu močáku tak strašně naproti, že se i oni začínají bát o naše zdraví.
Když se na takovou poloodhalenou slečnu se zájmem podívá Karel, je to pomalu „obtěžování“. Když to udělám já, jsem za staromódní tetu, která neví, co se nosí.
Pokud však mohu mluvit za sebe a za kamaráda, holé břicho v průvanu rozhodně není sexy. To je prostě náběh na týden s urologickým čajem a termoforem v posteli.
Pojďme si to vyříkat na rovinu. Milé dámy, to zubaté jarní sluníčko vážně klame. Kousek látky přes ledviny není váš nepřítel a chlapi (aspoň ti normální jako můj kamarád) se na vás nekoukají proto, že by vás chtěli hned táhnout do jeskyně. Oni se prostě jen diví, že jste ještě nezkameněly mrazem.
Takže Karle, omlouvám se. Už ti nebudu říkat, že myslíš jen na „to jedno“. Odteď už k tobě budu vždy spravedlivá.
