Článek
Představte si následující situaci. Hluboká noc. Zničehonic otevřete oči. Váš mozek je dokonale bdělý, uvědomujete si ticho v místnosti, slyšíte vlastní zrychlený dech, ale když se pokusíte pohnout rukou, nic se nestane. Vaše tělo je těžké jako z olova. A pak si toho všimnete.
V nejtemnějším rohu vaší ložnice něco stojí. Je to vysoká lidská silueta bez tváře. Na hlavě má široký klobouk, přes ramena jí splývá plášť. Pomalu, naprosto neslyšně se to blíží k vaší posteli. Nemůžete křičet. Nemůžete utéct.
Tento scénář zní jako vystřižený z laciného hollywoodského hororu. Jenže on je skutečný. Nebo přesněji řečeno – je skutečný pro mozek, který ho právě prožívá. O to děsivější je fakt, že si tuto bytost, známou jako „Muž v klobouku“ (Hat Man), nevymyslel jeden člověk. Úplně stejnou postavu viděly a popsaly statisíce lidí po celém světě. Lidé, kteří se nikdy nepotkali. Lidé z různých kultur, náboženství i historických epoch.
Jak je možné, že lidská mysl napříč kontinenty generuje na vlas stejné monstrum?
Stíny z hlubin dějin
Fenomén sdílených nočních děsů není výsadou moderní doby, kdy bychom mohli vinu snadno svalit na internetová fóra a sugesci. Historické záznamy hovoří jasně. Pokud se ponoříme do studie analyzující raně novověké záznamy z čarodějnických procesů, zjistíme, že lidé v Evropě popisovali takřka totožné noční útoky už před staletími.
Oběti hovořily o noční bytosti, která jim sedí na hrudi a vysává z nich život.
Slovo „nightmare“ (noční můra) nevzniklo náhodou. Ve staré angličtině označovalo slovo mære mytologického démona, který lidem ve spánku usedal na hruď a vyvolával pocit dušení. V latině to byl incubus, v řečtině ephialtes. Všechna tato slova mají jedno společné: znamenají bytost, která vás fyzicky drtí svou vahou.
Lidé odjakživa cítili, že za těmito zážitky musí být něco víc. Sdílená zkušenost naprostých cizinců si žádala vysvětlení. A první, kdo se pokusil tento jev uchopit vědecky, byť stále ještě na pomezí filozofie, byl švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung.
Kolektivní cloud lidstva
Carl Jung byl fascinován tím, jak se určité symboly, sny a mytologické postavy opakují napříč navzájem nesouvisejícími civilizacemi. Proč měli Aztékové i starověcí Egypťané tak podobné představy o posmrtném životě? A proč lidé ve spánku vídají tytéž démony?
Jung přišel s revoluční a ve své době značně kontroverzní teorií. Nazval ji kolektivní nevědomí.
Abychom jeho myšlenku pochopili, můžeme použít jednoduchou analogii ze světa moderních technologií. Představte si, že váš osobní mozek je smartphone. Máte v něm vlastní fotky, vlastní zprávy a vlastní vzpomínky (to představuje vaše osobní nevědomí). Jenže každý telefon přichází z výroby už s předinstalovaným operačním systémem. Tento základní kód, který je pro všechny lidi na planetě stejný, je podle Junga právě ono kolektivní nevědomí.
Obsahuje takzvané archetypy – vrozené, univerzální vzorce a symboly. Jung věřil, že tyto stínové bytosti, hrdinové, moudří starci a matka příroda jsou jakýmsi sdíleným dědictvím lidstva, které na povrch vyplouvá v krizových chvílích a ve snech.
Jungova teorie zněla poeticky a po desetiletí nabízela uspokojivé vysvětlení. Byla v ní ale jedna zásadní trhlina. Moderní neurobiologie a zkoumání mozkové aktivity během změněných stavů vědomí ukázaly, že pravda je sice o něco méně mystická, ale o to víc fascinující. Zdrojem našeho strachu totiž není nadpřirozený cloud, ale drobná evoluční chyba.
Když se přepínač zasekne
Příčinou děsivých vizí Muže v klobouku a dalších stínů je stav známý jako spánková paralýza. Jde o prchavý moment na hranici mezi spánkem a bděním, který vědci detailně popsali jako poruchu načasování mozkových fází.
Během noci procházíme několika fázemi spánku. Tou nejdůležitější pro naše sny je fáze REM (Rapid Eye Movement – rychlé pohyby očí). V této chvíli náš mozek generuje ty nejživější a nejemotivnější sny. Abychom si ale v posteli neublížili – abychom neutíkali před imaginárním lvem a nevyskočili z okna – příroda vymyslela dokonalou pojistku. Mozek vyšle chemický signál, který dočasně odpojí naše svaly. Nastává takzvaná svalová atonie. Váš mozek sní, ale vaše tělo je bezpečně paralyzované.
K problému dochází ve chvíli, kdy se z této fáze probudíte příliš rychle.
- Vaše vědomí se zapne. Otevřete oči a uvědomíte si realitu.
- Váš tělesný přepínač však zůstal zaseknutý v režimu „vypnuto“. Jste paralyzováni.
- Vaše zrakové centrum stále ještě sní a promítá snové obrazy do reálného světa kolem vás.
A právě tehdy nastupuje na scénu čirá panika.
Tvůrce těch nejděsivějších iluzí
Představte si svůj mozek v tu chvíli. Jste vzhůru, ale nemůžete dýchat (protože dýchání je stále v mělkém, automatickém snovém režimu) a nemůžete se hýbat. Amygdala, centrum strachu ve vašem mozku, okamžitě spustí poplach. „Nemohu se hýbat, cítím tlak na hrudi, něco mě musí držet!“
Mozek totiž nenávidí nezodpovězené otázky. Když se cítí v ohrožení, snaží se okamžitě identifikovat hrozbu. A jelikož žádná reálná hrozba v pokoji není, mozek si ji musí vytvořit z vlastních obav a z okrajů vašeho periferního vidění.
Proč ale vidíme zrovna lidskou postavu s kloboukem?
Odpověď nám dává evoluční psychologie a takzvaná teorie simulace hrozeb. Po miliony let nebyli pro naši rasu největší hrozbou duchové, ale ostatní hominidé – jiní lidé. Náš mozek je naprogramován tak, aby v šeru a v nejasných stínech okamžitě hledal lidskou siluetu. Je to stejný mechanismus, který vás nutí vidět obličeje ve tvaru mraků nebo na spáleném toustu (tzv. pareidolie).
Když paralyzovaný mozek hledá vetřelce, vygeneruje ten nejzákladnější, univerzální tvar nebezpečí: temnou, vysokou lidskou postavu. Dlouhý plášť nebo široký klobouk nejsou žádnými módními doplňky z onoho světa. Jsou to jen klamy periferního vidění. Většina lidí totiž onen stín nevidí ostře, ale spíše rozmazaně. Mozek si roztřepené okraje stínu zkrátka jen vyloží jako široký okraj klobouku nebo vlající kabát.
I když Carl Jung neměl k dispozici moderní funkční magnetickou rezonanci, jeho tušení bylo vlastně správné. Opravdu máme v hlavě společný, předinstalovaný program. Není to ale mystická knihovna symbolů. Je to náš prastarý zvířecí instinkt pro přežití. Stín v koutě ložnice je jen odrazem našeho vlastního strachu, který nám evoluce vypálila hluboko do neuronů, aby nás chránila.
Až se tedy někdy probudíte uprostřed noci, přikováni k posteli, a v rohu místnosti uvidíte povědomou temnou siluetu, zkuste nepanikařit. Je to jen váš vlastní mozek, který se o vás tak bojí, že pro jistotu vyhlásil falešný poplach.
P.S.
Díky, že jste dočetli až sem! Doufám, že až se příště náhodou probudíte s bušením srdce do tmy a s pocitem, že na vás z rohu někdo zírá, přestanete propadat čiré panice a místo toho si s úlevou vzpomenete, že je to jen váš vlastní paralyzovaný mozek, který se o vás zkrátka jen strašně moc bojí. Pokud vám tento vhled do světa nočních děsů a konce mýtů o nadpřirozených bubácích pomohl uvidět úžasnou (a občas trochu zmatenou) snahu naší mysli nás chránit, budu moc rád za vaši podporu. Symbolický příspěvek v ceně jedné kvalitní kávy mi pomůže dál sledovat tyto neurobiologické studie a přinášet vám fakta, která nám vracejí klidný spánek.
