Článek
Píše se rok 1941 a Norsko úpí pod tvrdou nacistickou okupací. Během ničivého náletu na Oslo zasáhne třicetiletou ženu, v lékařských análech dodnes známou pouze jako Astrid L., úlomek šrapnelu přímo do levé strany hlavy. Ztrácí vědomí a padá k zemi. Když se v nemocnici konečně probere z těžkého kómatu a pokusí se poprvé promluvit, lékaři kolem jejího lůžka doslova ztuhnou.
Astrid nemá žádný problém si vzpomenout, kým ve skutečnosti je. Její norská slovní zásoba je zcela nedotčená a gramatika perfektní. Ale její intonace, rytmus řeči a výslovnost samohlásek se radikálně a nepochopitelně změnily. Astrid najednou mluví svou rodnou norštinou s naprosto dokonalým, tvrdým německým přízvukem.
Bylo to přinejmenším zvláštní. Astrid nikdy v Německu nežila a německy neuměla ani jediné slovo. Pro ženu v okupovaném Norsku se však tento bizarní následek zranění stal v podstatě rozsudkem společenské smrti. Jak ve své legendární kazuistice z roku 1947 popsal neurolog Georg Herman Monrad-Krohn, prodavači jí v obchodech v Oslu kvůli jejímu domnělému „nacistickému“ původu naprosto odmítali prodávat jídlo. Sousedé na ni na ulici plivali. Astrid se stala nedobrovolným cizincem ve vlastním městě, zajatcem svého vlastního hlasu.
To, co tehdy vypadalo jako temná a nepochopitelná kletba z války, se o mnoho desítek let později ukázalo jako klíč k jednomu z největších tajemství lidské mysli.
Vězeň vlastního hlasu
Zní to jako absurdní zápletka z hollywoodské komedie. Člověk po autonehodě usne v Texasu a probudí se s vybroušeným britským akcentem. Obyvatelka australského venkova dostane slabou mrtvici a ze dne na den začne na svou rodinu mluvit s procítěným francouzským přízvukem, přestože ve Francii v životě nebyla.
Pro pacienty ale na této situaci není vtipného vůbec nic. Ve skutečnosti trpí extrémně vzácnou a hluboce traumatizující neurologickou poruchou, kterou dnes medicína označuje jako syndrom cizího přízvuku (FAS - Foreign Accent Syndrome). Do dnešního dne bylo na celém světě spolehlivě zdokumentováno jen něco málo přes sto takových případů.
Lidé s FAS zažívají obrovskou frustraci. Okolí se jim směje, cizí lidé se jich neustále ptají, odkud pocházejí, a rodina marně hledá v hlase člověka, kterého dříve znala. Co se ale musí stát, aby vám mozek přes noc „ukradl“ vaši rodnou identitu a nahradil ji zcela cizí?
Abychom tento fascinující fenomén pochopili, musíme si nejdříve uvědomit, co to vlastně znamená mluvit. Mluvená řeč není jen pouhé poskládání slov za sebe. Jde o ten vůbec nejsložitější gymnastický výkon, jakého je lidské tělo schopné.
Představte si svůj mozek jako geniálního dirigenta obrovského symfonického orchestru. Tento dirigent musí v dokonalé harmonii a na milisekundu přesně koordinovat více než sto různých svalů – od bránice přes hlasivky a jazyk až po rty a měkké patro. Pokud dirigent byť jen o zlomek vteřiny zpozdí pohyb ruky, orchestr nevydá čistý tón, ale disharmonický pazvuk.
Při syndromu cizího přízvuku dojde k poškození přesně tohoto „dirigenta“ – typicky kvůli cévní mozkové příhodě nebo mechanickému úderu do oblasti mozku zvané Brocovo centrum. A to, co následuje, je neuvěřitelný trik, kterým nás náš vlastní sluch dokáže oklamat.
Iluze, kterou vytváří ucho posluchače
Vědci a lingvisté dlouhé roky pátrali po tom, kde se v poškozeném mozku berou tak dokonalé informace o tom, jak zní jamajský, francouzský nebo německý přízvuk. Kde se nachází ten skrytý šuplík, ze kterého mozek po nehodě tyto znalosti vytáhne?
Skutečně překvapivý moment přišel, až když odborníci prohnali nahrávky pacientů moderními zvukovými spektrometry. Odhalili tak šokující pointu, kterou nikdo z nich nečekal. Tito pacienti totiž ve skutečnosti žádným cizím přízvukem nemluví. Je to jen dokonalá iluze.
Pacienti s FAS netrpí ztrátou paměti ani rozdvojením osobnosti. Trpí takzvanou dysprozodií– motorickou poruchou řeči.
Jak vzniká iluze cizince? Drobná jizva na mozku způsobí, že pacient už nedokáže tak hbitě pohybovat jazykem. Dříve měkké souhlásky jako „d“ najednou znějí mnohem tvrději, spíše jako „t“. Svaly v ústech jsou o milisekundu pomalejší, což způsobí, že se nepřirozeně protáhnou samohlásky. Věta tak získá úplně jinou melodii (prozodii).
A zde přichází na scénu ten největší kouzelník: náš vlastní mozek – tedy mozek posluchače. Lidský mozek k smrti nenávidí chaos. Když slyšíme pacienta mluvit touto zvláštní, rytmicky posunutou a mírně zkomolenou mateřštinou, náš mozek automaticky zapojí fenomén zvaný sluchová pareidolie. Začne v onom zmatku okamžitě hledat nějaký jemu známý vzorec.
Když se protáhnou samohlásky a ztvrdne „r“, náš český mozek si bleskově řekne: „Aha! To nezní jako porucha řeči. To zní přesně jako ten Francouz, co mluvil česky v televizi!“ Cizí přízvuk tedy vůbec nevzniká v ústech pacienta. Vzniká výhradně v uších a mozku lidí, kteří ho poslouchají. Mozek pacienta pouze dělá chyby a náš mozek si tyto chyby ze zvyku překládá jako „cizí dialekt“.
Plastický mozek a hledání objížďky
Může se zdát, že syndrom cizího přízvuku je jen krutou hříčkou osudu. Moderní neurologie se ale na tento fenomén dnes dívá se zatajeným dechem jako na absolutní triumf přežití. Je to živý, slyšitelný důkaz úžasné superschopnosti našeho mozku, jež se nazývá neuroplasticita.
Když se po úrazu nebo mrtvici přeruší v Brocově centru hlavní, rychlostní dálnice sloužící pro tvorbu naší řeči, člověk by za normálních okolností zcela oněměl. Váš mozek se ale s porážkou nehodlá jen tak smířit. Okamžitě začne hledat vedlejší, nezničené cesty. Začne v hlavě budovat složitou „objížďku“ přes jiné, nepoškozené nervové dráhy, aby vám umožnil dál komunikovat s okolním světem.
Jízda po takové hrbolaté venkovské objížďce pochopitelně není tak plynulá a elegantní jako jízda po dálnici. Zadrhává se, má úplně jiný rytmus a občas to na ní zkrátka drncá – což my navenek slyšíme právě jako onen bizarní cizí přízvuk.
Syndrom cizího přízvuku tak v konečném důsledku není jen kuriózní poruchou. Je to zvuková stopa mozku, který se zoufale a hrdinsky snaží opravit sám sebe. Případ norské Astrid a desítek dalších nám zřetelně připomíná, že naše identita, náš hlas a to, jak nás vnímá okolí, drží pohromadě jen díky mikroskopickým elektrickým výbojům v naší hlavě. A stačí jen jeden drobný výpadek, abychom se ze dne na den stali v očích svého okolí naprostými cizinci.
P.S.
Díky, že jste se se mnou ponořili do tajů lidské identity! Pokud vás fascinuje, že váš hlas a přízvuk jsou jen výsledkem milimetrové přesnosti „mozkového dirigenta“, budu moc rád za vaši podporu. Symbolický příspěvek v ceně jedné kávy mi pomůže dál vytahovat na světlo tyto bizarní lidské příběhy z hranic neurologie.
